Najednou mě napadlo, že kdyby se mu něco stalo, kdyby nepřijel domů, jsem v tomto prostředí zcela ztracená. Sama. Nikdo o mě neví, nevím, na koho bych se obrátila o pomoc, moje angličtina byla den ode dne horší místo, aby se lepšila. Navíc jsem opravdu nikoho neznala. Moje rodina, přátelé a blízcí v Česku – to bylo, bylo, bývávalo (!), ani na moment mne nenapadlo, že bych se snad měla či vůbec mohla vrátit zpátky. Zakotvilo ve mě vědomí, že to prostě nelze, udělala jsem krok přes řeku, odkud není návratu...    

     ZÁVISLOST! Blesklo mi hlavou. Totální, vyčerpávající závislost! Žiju jen díky jemu. Kdyby nebyl, nebyla bych ani já. Jak dlouho bych tu vydržela? Měsíc? Se zásobou jídla v lednici možná  – a co potom? Nestačilo, že jsem byla závislá finančně, teď jsem byla závislá kompletně a dokonale.

Už předtím jsem se snažila dělat všechno LÉPE než jeho bývalá žena, být LEPŠÍ, dokonalejší. Už jsem ani nečekala na „příkazy“, snažila jsem se přečíst z jeho gest, pohybů a tváře jeho přání a představy o ideální ženě. Čím více jsem se snažila, tím více mne potkávaly příhody naprosto humorné – ovšem humorné zůstávaly jen pro mne. Po každé sebemenší katastrofě, která by mne doma rozesmála a dávala bych ji ráno k dobru při ranní kávě v kanceláři jsem byla stále nejistější a vystrašenější. Člověk se chová k druhému tak, jak mu on sám dovolí. Prý. Asi ano. Další  moudrost, která pluje kolem mne – láska odpouští buď všechno nebo nic. Já jsem odpouštěla všechno. On nic.

      V obýváku byl krásný krb. Jelikož jsem přijela v zimních měsících, bylo po ránu chladno, večer též a tak se „topilo“ v krbu. Díky svému tatínkovi jsem uměla zatápět v kamnech, jelikož mé dětství nebylo obklopeno ústředním topením a teplou vodou. Děkovala jsem Bohu, tatínkovi a šedesátým létům v době socialismu, že jsem uměla vymést rošt, naskládat potřebné věci, zapálit a pak postupně přikládat, až se domovem rozlilo příjemné teplo.

     Byla jsem tak hrdá, že to zvládám! Bez sáhodlouhého učení a vysvětlování co mám kde zmáčknout, nastavit. Navíc mě to bavilo. Kromě donášení polen. Ta byla umístěna v garáži (pro první pomoc) a venku.  V garáži byla tma a pod každým polenem číhal nějaký živočich. Jen jsem slyšela šustění, jak „živočichové“ zdrhali do nižších pater polen a tam na mne čekali zas do příštího dne… Potvory zákeřné!

     Vžila jsem se do role hospodyně. Když už jsem nevydělávala a byla „k ničemu“, budu pečovat o dům, pozemek a o svého muže. Rozhodla jsem se! Pustila jsem se do všeho s takovou vervou, že moje babička v nebi musela určitě k nebeskému lékaři pro nové brýle. Možná se směje ještě dnes. To je ta její vnučka s nalakovanými nehty, pro  kterou domácí práce byly nutné zlo? Načančaná fiflena, která se pohybovala ve vyšších kruzích, večeřela v lepší společnosti a pro babičku byla  vždycky trochu záhadou? Ta teď pobíhá jak slepice a opečovává hnízdo? Andělé, kamarádi, to musíte vidět! Myslím, že v nebi nastal takový chaos, že bylo povoláno andělské komando… Ovšem nebylo to nic proti tomu, co se dělo „dole“. Výkon pořádkového komanda bezchybně zastával můj miláček. A dobře! Aby bylo všechno dokonalé, tak po vyčištění krbu, zažehnutí ohně domácího, vytření všeho dokola,  ustoupila jsem vždy o krok vzad. Zálibně jsem si prohlédla své dílo. „Co ještě? Co tomu chybí?“, ptala jsem se sama sebe. I tu se mně zazdálo, že na povrchu krbu se usadil nepatřičný prach. Pryč s ním! Zavelela jsem si. Smetáček, lopatečku – a prach jsem jemně smetla. K mému údivu se ze smetáčku dlouhovlasého stal ve vteřině skin. No jo, tatínku! Doma jsme měli poctivý smetáček z pravých štětin! Tady to byla umělohmotná mrcha, která při styku jen s mírně teplejším povrchem nevydržela! Mírně teplejší povrch měl zřejmě poněkud větší sílu, než jsem hodlala připustit, ale i tak — to přece nebyla moje vina!

     Přivítala jsem svého mužíka s ohlodanou násadou, na které sem tam trčelo pár zbylých štětinek. Smála jsem se mu v ústrety a mávala topůrkem jak zbojník. Chyba! „Tři dolary!“, hřímal. „Jak tě to vůbec mohlo napadnout! To snad dá rozum, že když je krb horký, tak – sakra!“ Vytrhl mi torzo z ruky a lkal dále. Nechápala jsem. Bože, kdybych to tušila, zaběhnu – aha, tedy zajedu do nejbližšího marketu, koupím smetáček nový a byl by klid. Nezajela a nekoupila. Uvědomila jsem si, že jsem zcela bez prostředků.   „Ani na ten smetáček nemám!“, naříkala jsem zase já, ale v duchu. Proč jsem více nelkala nahlas, nevím. Všechny mé vnitřní protesty, debaty, odpovědi a obrana se odehrávaly pouze v mém nitru. Další den jsem si umínila, že dříve než cokoliv vykonám, pořádně se zamyslím. Už jsem byla ve stresu.

     Ale zatím malém....

Daisy Bergerová, Ostrava