Nasla jsem v aute par cokolad a Marius pridal nejake susenky. Vody bylo nastesti dost, nacepovali jsme u verejne studny v Haddej. Poctive jsme se rozdelili o hubenou veceri a Alain nam sdelil, ze zacina touzit po kuskusu v hotelu Sidi Driss. Na obloze se trpytily hvezdy a mne napadlo, ze jsem jich nikdy nevidela tolik jako v pousti.  Bylo  trosku slozitejsi rozdelat ohen, protoze tam bylo malo drevin, ale nakonec se nam to povedlo. Jeste jsme ve svitu ohne chvili koukali po klici, ale zbytecne. Po dlouhe dobe  jsem zase vzala do ruky kytaru. Pak si ji ode mne pujcil Marius, takze jsme meli holandsko-cesky vecirek s hudbou. Zase mne chytila  romantika ... ty podivne opustene domy, slepene do sebe jako vceli plastve a semknutost kamaradstvi kolem ohne, i kdyz  jsme byli kazdy odjinud ...

     Ohen uz dohorel, zacala nam byt zima ... Byli jsme velice radi, ze nez jsme sli navecer do zřícenin, tak jsme si s sebou brali svetry, protoze se uz zacinalo ochlazovat. "Ze my nemame baterku", obratila jsem se na Maria, "je proto, ze jsme uplne blbi a nenapadlo nas to. Ale proc ji nemas ty?" "Protoze jsem taky blbej a nechal jsem ji vybit!", vysvetlil  poklidne ... Nase stesti bylo, ze Marius mel s sebou svuj backpack. Kdyz jsme sli prvne do zricenin, bral si prave z neho svetr a nevratil ho uz zpatky do kufru, nechal ho lezet na zadni sedacce. Nacpali jsme do nej jeste nasi deku a vyrazili. Nebylo to daleko, ale ja jsem seroslepa, takze jsem padala pokazde, kdyz mne nekdo nezachytil. Alain dal nakonec Mariovi tlumok a vzal mne za ruku. Mela jsem do krve odrenou dlan, jak jsem spadla na  ostry kamen. Ale nestezovala jsem si, spani ve starobylem piskovcovem dome me lakalo. Tapali jsme krivolakou ulickou plnou suti a popadanych kamenu, jednou rukou se pridrzovali zbytku sten, nebo ji meli pro jistotu naprazenou pred sebe. Po nejakych dvaceti metrech se obrysy zricenin proti svetlejsi obloze trochu rozestoupily a Marius, ktery sel  vpredu, prohlasil ze jsme doma ... "Vsiml jsem si tohohle mista jeste za svetla, hned, kdyz jsme prijeli. Jsou tady dve stavby spojene do praveho uhlu a ten kout je preklenuty obloukem jako sklipek. Za nim je ve stene vchod do nejake mistnosti, ale musi se k nemu vylezt asi metr po kamenech. Pockejte tady, ja to tam pujdu prozkoumat". Shodil mi k noham batoh a slyseli jsme, jak se skrabe po kameni, pak zaklel, zafunel a ticho ... Predstavovala jsem si, jake to musi byt neprijemne, lezt uplne po slepu do jakesi diry plne kameni, ohmatavat ten neznamy cerny prostor, kde muze byt cokoliv ziveho ci mrtveho ... brrrr ... az mi zacal jezdit mraz po zadech. Radsi jsem honem nahmatala Alainovu ruku a zaseptala:  "proboha, co tam dela tak dlouho?"   

     To uz ale bylo slyset Maria — znelo to jako by mluvil ze studny: "jo, je to parada ... dokonce je tady teplo, pojdte dovnitr. Podam vam ruku a dejte pozor na ten velky kamen primo pod vchodem, kdyz na nej vlezete, tak se trochu zhoupne, ale je pevny."  S jednou rukou za zady jsem se drzela Alaina, v druhe pred sebou ranec jako naraznik, jsem opatrne udelala par kroku a .... "auuu"....jeste ze jsem spadla na ten naraznik, ale do holene jsem se prastila poradne ... hned mi hvezdicek pred ocima pribylo. "Tak uz jsem nasla ten kamen, Marie!" 

     "Hmm, slysel jsem ... to uz ses skoro tady." Ze by se mi chtel posmivat? strcila jsem mu do naprazene ruky popruhy backpaku, zhoupla se na schodu a zacla se skrabat do tmy pred sebou.

Za mnou se ozvalo francouzske zakleti a me bylo jasny, ze Alain prave nasel ten houpaci schod. To uz mne Marius tahal nahoru a ja se po ctyrech rychle odsunula dal, abych uvolnila misto ve vchodu.

"Bezte az ke stene nalevo, je tam nejaka slama nebo co, bude to bezva postel", ozval se Marius, ktereho jsem ted videla proti svetlemu otvoru dveri. Chvili tam sramotil, potom svetly obdelnik zmizel a Marius si odechl: "prikolickoval jsem pres dvere celtu, aby nam sem netahlo, snad to bude drzet."  Mela jsem pod zady hromadu suche travy nebo snad palmoveho listi, bylo to prijemne mekke. Kamenna stena, prohrata saharskym sluncem, mi pripominala stalozarna kamna, co jsme mivali doma v pokoji. V zime jsem se jako dite na ne vzdycky chodila nahrivat pred spanim ... A hned mi to tady pripadalo docela utulne ... byla jsem najednou silene unavena, zaviraly se mi oci ... Alain mi neco rikal, ale nejak jsem nerozumela, jeste jsem ucitila, jak prese mne prehodil deku, stulila se k nemu a usnula.

     Dobra nalada se nam prenesla i do druheho dne, kdy nas rano  probudil Marius: "Tak vstavat, vstavat!", pokrikoval. "Mam hlad!" Alain se zvedl, oprel se o loket a rekl, ze snidane bude teprve az se najdou klice. "Dalsi vesnice je 16 kilaku, dival jsem se vcera na mapu." "Snad  to nejsou zase ruiny, kde umreme hlady!"  zadoufal Marius. "Mame jeste nejake jidlo v aute, az se do nej dostaneme", pripomnela jsem."  Marius balil svuj backpack a Alain nasi drahocenou deku. Najednou vykrikl bolesti.

     Podivala jsem se na nej a zbledla. Na prste mu visel skorpion ...

Alena Kennedy, Yukon, Kanada