Krome vajicka se daji nacpat vsim moznym, hlavne se pouziva na drobno nakrajene hovezi nebo skopove maso, pripadne tunak. Pak se to narychlo osmazi na panvicce a ji  se velice opatrne, protoze vajicko je vetsinou jeste ridke. Jako hlavni jidlo jsme si vybrali "fatel mahci", papriky nadivane masem, pochopitelne opet s harisou. To uz se k nam pridal Marius, rychle se najedl taky a resili jsme, kam pojedeme ted. Mariovi bylo lito, ze bychom se nesli podivat na skaly, ktere Matmatu obklopuji. Jmenuji se Monts des Ksour, ale rika se jim proste Matmatske vrsky. Nejvyssi je kolem 700 metru. Tahnou se severne a jizne a ja, ktera skaly miluje, jsem se nechala rychle presvedcit. Byl to uzasny kopec, nikde nikdo....jenom par ovci se snazilo uzivit na sluncem do hneda sezehle trave. Nekolikrat jsme ztratili cestu a nevedeli jak dal. Ani Marius tady jeste nebyl, asi proto nas sem vytahl.

     Nejhorsi bylo slunce. Byly dve odpoledne a bylo opravdu nelidske horko. Uz jsem si take driv uvedomila, ze v tomhle horku vubec uz nezalezi na tom, co ma clovek na sobe, proto lidi z pouste nosi tolik obleceni; spis je pred sluncem chrani.. .Asi v polovine kopce byla mala jeskynka a stado ovci na svazich kolem... S tim clovekem, co tam zil, jsme se vubec nedokazali domluvit, ani Alainova francouzstina moc nepomohla. Dozvedeli jsme se, ze se jmenuje Bahir a mluvi jenom berbersky. Ale stejne z nas mel radost a shanel, cim nas uctit. Predlozil nam ovci syr a mleko a vlastni chleba (takove tenke chleby, co jsme uz znali od Jamela v Matmate). Sam je pekl, jako si sam delal ostatne uplne vsechno. Snazili jsme se ho (hlavne posunkovou reci) vyptavat a dozvedeli jsme se, ze zustal naprosto sam a bez rodiny a  tak se odstehoval sem. Byl z nejake vesnice jeste dal na jih. Mel oblicej samou vrasku, ale oboci stale cerne. Nikdy jsem nevidela ruce, ktere by vypadaly tak udrene, jako jeho. Vlasy mel uplne bile a dlouhe stejne jako Marius. Byl to nadherny stary muz.

    V jeskyni byl chladek, vubec se mi z ni nechtelo. Premysleli jsme, co staremu Berberovi dat jako darek za pohosteni, ale nic jsme u sebe nemeli krome penez, strasne se branil, penize asi trikrat menily ruce... nakonec prijal a myslim, ze byl rad. Loucili jsme se a ja jsem mu na rozloucenou dala pusu na tu starou vrascitou tvar. Jeste dlouho stal pred jeskyni a maval. Alain mne vzal za ruku: "Musi to byt tezke, zit tady  tak osamocene, v tomhle veku..." Dovlekli  jsme se uplne nahoru, na nejvyssi kopec v okoli, mnohokrat jsme museli odpocivat. Meli jsme posledni lahev s vodou, ktera se chystala kazdou chvili snad uvarit. Pak najednou byly vsechny ostatni vrsky pod nami a hluboko pod sebou jsme videli malinkatou  tryglogytni  vesnici, Matmatu. Horko, ve kterem jsme lezli, stalo za to… Jak je ta pisnicka, co mi jeste dneska zni v hlave, kdyz si na to vzpomenu?  "To zatraceny vedro..."

     Byla jsem rada, kdyz jsme se konecne dostali dolu a ja jsem ulozila sve zmucene telicko na mekkou sedacku auta.Z Matmaty jsme jeli do male vesnicky Haddej, par kilometru vzdalene. Po Matmate se zdejsi tryglodytni domy zdaly velice omsele a lidi nebyli prilis prijemni. V podstate jsem nechapala, proc tam jedeme, az z hovoru Alaina a Maria jsem zjistila, ze tady se mel v jenom ze zdejsich jeskynnich domu narodit  Luke Skywalker.Ach jo... jak mohou relativne inteligentni lidi takhle zblbnout J? Marius Alainovi ukazoval, kudy jet dal. Bylo to legracni… Francouz, Holandan a Ceska a domlouvali jsme se spolu anglicky. Marius nam vykladal, ze vlastne Berberi byli puvodne pirate, kteri desili svoji krutosti cele severoafricke pobrezi v sestnactem  a sedmnactem stoleti. Tehdejsi divoci a nespoutani lide ziji dnes jako tryglodyte na Sahare...

     Auticko nas vezlo dal do hor. Prvni vesnice byla Beni Zeltane, teda ona to ani nebyla vesnice, spis pouhe zriceniny. Nikdo tam nebydli, ale stejne jsme to vsechno prosli a prolezli. Bylo tam nejake stare naradi na zemi, znamky civilizace. Domy uplne splyvaly s okolim. V pousti se stmiva velice rychle, nez jsme se vratili k autu, byla uz uplna tma.  Cestu jsme hmatali nohama, drzeli se za ruce a klopytali pres kameny, az jsme konecne narazili na auto…  Alain sel do kufru  pro sendvice (couscroute) (ktere jsme koupili jeste v Matmate na cestu), a me se zdalo, ze mu to nejak dlouho trva, tak jsem na nej zavolala, co se deje. Alain jen neco zabrucel a Marius se zvedl a sel za nim. Slysela jsem je polohlasne se dohadovat za autem, nez se vratili s “radostnou” zpravou: "asi tu budeme muset zustat pres noc, upadly mi nekde v pisku klice!" Vylitla jsem z auta, ale Marius mne zastavil: "Baterku nemame a v tehle tme je zbytecne neco hledat. Jestli tady budem tancovat, zahrabem je do pisku a zitra muzem presivat celou Saharu!! Asi nam nezbude, nez tady prespat. Podivejte, budeme spat vlastne v luxusu,  mame cely mesto sami pro sebe J.  Alain jenom podotkl, ze luxus si predstavuje trosku jinak nez na kameni s jednou dekou pro dva. Vysvetlila jsem mu, ze muze byt rad, ze tu deku vubec mame – je to stejne jenom diky mne, protoze mne palila sedacka do nohou — jinak by byla taky v kufru… "Nahodou, bude to krasne dobrodruzny! Nevite, nejsou tu aspon lvi?"

     Alain zalkal: "Paneboze, a s touhle holkou jsem si chtel odpocinout na dovolene!" 

Alena Kennedy, Yukon, Kanada