Cílem bylo dorazit do místo našeho prvního přenocování na francouzském území, což se nám vskutku navečer povedlo. Přijeli jsem do malilinkatého campu, kde jsme s našimi dvěma autobusy vypadali tak poměrně nepatřičně a vzbudili značný zájem třech starších Francouzů, kteří se o camp starali. Musel to pro ně být neobyčejně silný zážitek J… Okamžitě po našem vylezení z autobusu se jeden z nich rozhodl s námi zavést rozhovor. Kdo trošku zná Francouze, ví, že jsou nesmírní patrioti a nacionalisti a odmítají mluvit jinak, než rodnou řečí.Takže rozhovor probíhal způsobem,  sestávajícím z pár mezinárodně srozumitelných slovíček á la „fotbal“ a“Čéko“ a velké spousty grimas.

     Začali jsme stavět stany a vybalovat věci. Z autobusu musely být vytažena i kola, protože na jejich místě si řidiči udělali svou „ložnici“. Mezitím Francouzi stáli opodál a fascinovaně zírali, co se odehrává před jejich vykulenými zraky. Jeden to psychicky nevydržel, odběhl pro fotoaparát a celý náš „cirkus“ si začal fotit. Proč ne. Já osobně se ani nedivím, všichni jsme byli pěkní a fotogeničtí lidé J.

Pasovala jsem se na výzvědnou jednotku a šla otestovat toalety. Přišla jsem ke dvěma „stavebním“ buňkám a s nedůvěrou je obcházela. Když už jsem šla po druhé dokola a nenašla označení „páni“ a „dámy“, znejistěla jsem. Vrátila jsem se ke stanu, vše nahlas přede všemi ventilovala s tím, že tedy tu potřebu jsem nevykonala... Rozvinula se tedy zasvěcená debata, jejíž výsledkem bylo, že jsem šla znovu buňku obejít — a se stejným výsledkem .Oni to prostě a jednoduše nerozlišovali, a já si z toho dělala hlavu!!! Jinak ale všude bylo sterilně čisto.

Nejdůležitější událost tohoto dne však měla přijít.Telefonicky jsme si zajistili pár míst v nedalekém baru, nasedli na kola a jeli fandit našim fotbalistům ve finále s Řeckem. Dorazili jsme tam jako velká voda, objednali si červené víno a velmi emocionálně fandili, což s námi prožíval i obsluhující personál. Přítomným mužům zazářila očka, když do baru vstoupila mladá hezká černoška. Ještě, že neuměla česky!!!

     Já jsem měla finále zpestřené průběžnou masáží bolavého ramene mého nabouraného muže. Nepotřebujete někdo taky namasírovat?Jak to s našim fotbalem dopadlo, všichni víme; my jsme poté nasedli na své kovové oře a bez světel (zato za velkého halasu potmě jeli zpět do campu). No a příště? To už budeme projíždět krásnou krajinou…

Ivana Lichtfangová, Morava