Hned jsem měla naplánováno, které hadříky si vezmu s sebou — vždyť do takového kufru se vlezou všechny možné, i plesové šaty a střevíčky — co kdybych chtěla být v campu za dámu a ohromovat Francouze svou prudkou elegancí!!!! Dámy jistě mé nadšení pochopí a pánové prominou mé nepraktické nápady. Vše dopadlo jinak, daleko praktičtěji, protože k rozumu mě pádnými argumenty přivedl manžel.Taky mi připomněl, na jakou dovolenou jedem, že budu od rána do večera sedět na sedle kola a šlapat do pedálů. Vzpamatovala jsem se a když jsme den před odjezdem odváželi svá zavazadla na místo odjezdu (mohli jsme si je  uschovat v garáži), měli jsme kufry jen dva. V jednom oblečení nás obou, v druhém praktické věci: dva spacáky, lehátka, kola a přepravku s jídlem. Z té „nenápadně“ trčelo hrdlo láhve se slivovicí. Zkušené oko našeho velitele sjelo pohledem na ubohou láhev a — jak jinak - zapochybovalo o dostatečnosti tohoto množství. Zamysleli jsme se a posléze tedy přibrali ještě jednu. Hádejte, bylo to moc anebo málo?
     Druhý den, ve stanovenou hodinu, jsme se dostavili k odjezdu. Byly přistaveny dva autobusy, v každém bylo přesně 25 sedadel a zbytek odmontován, aby mohly být uložena kola. Větší „organizovaný“ blázinec jsem ještě nezažila. Nepředpokládala jsem, že ten den vůbec vyjedeme: v širokém okolí se povalovala zavazadla různého typu a velikostí. No — a tady musím ublíženě podotknout, že s kufry jsme tam byli nakonec jediní. Pochopila jsem, že jsme byli bláhově poslušní a pro příště z toho vyvodím poučení: budu si dělat co chci. Všude změť krabic, vařičů, úvazů, kol, tašek nejrůznějších velikostí s nejrůznějším obsahem: jídla, stanů, stolků a židliček – a především s obrovským množstvím piva. Byli jsme taky s manželem svědky první kritiky: budoucí spolubojovníci nad naší přepravkou  (nevědouce, že jsme majitelé) se do ní s údivem dívali, kroutili hlavou a jen vzdychali:  „snad tohle všechno nechtějí sníst?“ Ano, chtěli, a věřte: snědli...
     Vše bylo nakonec úspěšně naloženo – pochopitelně, že největší  péče byla věnována pivu. Absolutní zákaz byl dávat si do lednice v autobuse cokoliv, všechen chladící prostor byl výhradně určen tomuto zlatavému moku. Ani máslo nebo uzeniny nebyly vzaty na milost! Pivo na nás vykukovalo odevšad.Každý volný prostor, každý skulinka byla vycpána plechovkami s pivem. Fungovalo to tak, že se chlazené odebíralo z  lednice a plynule zase doplňovalo z nakřečkovaných zásob. Mohu vám říci, že za celou dobu pobytu tento systém nevykázal žádný zádrhel!!!
      Takže naloženo, kola úvazy upevněna, zkontrolováno okolí, jestli jsme tam po sobě nezanechali nějaké „zbytky“ nebo nezapomněli nějaké účastníky zájezdu — a vyjeli jsme. Cesta naší republikou byla zdlouhavá a nezáživná. Nabírali jsme na různých místech další účastníky, ale,já se už viděla za hranicemi. Noc jsme přespali v hotýlku těsně před hranicemi a ráno nastoupili nejdelší část cesty — přes celé Německo…
Ivana Lichtfangová, Morava