Netušili, že zrovna unikli smrti! Kdybych byla odvážnější a poslušnější, už bych po nich pálila. Ale byli jen čtyři. A já byla zvyklá střílet po pěti kusech. Píšťalka, puška, revolver nebo co to bylo, byly v domě. ON měl pocit, že jsem tím pádem v bezpečí, já jsem se rozhodla, že tyto rekvizity nebudu brát na vědomí. Spokojeni jsme byli tedy všichni. Láhve, lidi, zvířata, já i ON.
     Asi třetí den po mém příjezdu jsem udělala několik věcí, které se zdály z mého pohledu zcela bezvýznamné, později jsem však vytušila, že to bylo špatně. Když jsme přijeli, v garáži stálo ještě jedno autíčko. Malé, červené a okamžitě se na mne usmálo. Bylo starší a mně sympatičtější. Taky Toyota, jak mi bylo sděleno, ale nepoměrně přítulnější – ke mě. „Já mám mít nové, pro mne absolutně nepochopitelné a počítači narvané auto na nákupy.  ON bude jezdit do práce tím malým ojetým? To je blbost…“, uzavřela jsem v sobě logickou úvahu a poprosila, zda bych radši nemohla jezdit tím malým, kterému jsem začala říkat bejbinka a ON ať si ponechá tu hrůzu velikou, která měla tolik čudlíků, světýlek a všeho možného, že bych se s nimi stejně nedomluvila. „Tak jo“, uzavřel problém.
     Teprve teď jsem pocítila obrovskou radost. Takové malé milé autíčko – to už byl dar pro mne! Uznala jsem, že bez auta jsem tu ztracena a byla jsem ráda, že jsem byla zbavena nutnosti porozumět zase dalšímu technickému „zázraku“, kterých i tak bylo kolem mne na můj vkus až příliš mnoho. Pak jsem vysypala všechny peníze, které jsem přivezla a které mi zbyly. Co je moje, je tvoje. Patříme k sobě, přece nemusím mít SVOJE peníze! Dolarů bylo dost, snažila jsem se, aby zajásal jaká jsem hospodyně. Zbytečně.Marnost mé snahy mi několikrát otloukl o hlavu. Hodněkrát…
     Tím pádem mi zbylo 100 korun českých. Tento den ani příští to nemělo žádný význam. Posléze obrovský… Ano, chtěl mi dávat jakési kapesné – ale velkoryse jsem odmítla. Nač? Stejně účetnictví povedu já, jak jsme se domluvili. No jo.
     Od svých 20ti let jsem byla samostatně hospodařící jednotka. Celý svůj dosavadní život jsem plynule řídila – příjmy, výdaje. Velmi nutné výdaje,  nutné výdaje a co někdy zbylo, to bylo na radost. Vůbec jsem nepochybovala, že tak jednoduchá věc, kterou jsem vykonávala jaksi mimochodem, mi způsobí v budoucnu tolik vrásek, slz a ponížení.
      Jednoduché účetnictví, má dáti, dal. Nechápala jsem, proč je to tak děsně důležité. Stěžoval si, že všechno bylo vždy na něm, nikdo mu nepomohl a že se rád zbaví jedné nepříjemné povinnosti. To já v duchu zajásala! Konečně budu k něčemu, stejně budu první měsíce příživník.  Že bych šla do práce o tom ani mlhavá řeč nebyla, i když jsem si umínila, že jakmile se usalaším, něco si najdu. Hm. Jak jsem byla naivní. Moc naivní!
     Začala jsem sčítat svá aktiva a povinnosti. Dobrá. Povedu „účetnictví“ (jak směšné!), povedu dům, budu udržovat vše v pořádku, vařit, starat se o pozemek a hlavně – učit se anglicky. Doma jsem chodila do práce, byla jsem z domu deset a více hodin a všechno jsem stíhala v pohodě. Usoudila jsem, že když se budu pilně učit čtyři hodiny denně, do roka budu mluvit jak Shakespeare. Co budu dělat ve zbývajícím čase jsem netušila. Tady se už nedá mluvit o naivitě, ale debilitě. 
   Vůbec jsem oplývala nějakým nezdolným a podivným optimismem, po celý skoro rok přiživována JEHO myšlenkami, nápady a představami. Když jsem vytáhla knihu „Anglicky za tři měsíce“, začal se smát a smát! Ale strašně! Já jsem měla v úmyslu přelouskat během jednoho, dvou týdnů tuto malou knížečku, abych obnovila vše, co jsem se za těch 25 let naučila v různých socialistických kurzech a pak že naběhnu na složitější učebnice, které jsem si také přivezla. Ty jsem už raději schovala hluboko do šatny. „Zahoď to!“, poručil. „To nemá význam! Stačí, když si denně osvojíš dvě tři slovíčka, za rok jich budeš umět přes 900 a to už je slušná slovní zásoba, se kterou se domluvíš.“. Jak jednoduché!
V jeho podání bylo vždy všechno strašně jednoduché.
     Dvě slovíčka denně? Už jich umím tolik – to budu mít i pár dní volna, vtipkovala jsem si sama v sobě si. Také jsem si vybalila věci na oblečení. Jsem městský typ, vždycky jsem byla. Kostýmky, šatičky, lodičky, make-up, luxusní spodní prádlo ( pro něj…), samé ptákoviny…
Podle mého názoru jsem měla všechno. Podle jeho názoru jsem neměla nic. Šatna byla veliká, převeliká a těch mých pár svršků se tam skutečně krčilo studem.
     Bylo rozhodnuto, že se půjde nakupovat. Pro mne....
Daisy Bergerová, Ostrava