Je to domluvený signál a přijede někdo z okolí, nějaký soused, aby tě okamžitě odvezl do špitálu. V tomto případě je každá minuta prodlení smrtelná…“

     Usmála jsem se; taková pitomost. Chřestýš. Já vím, že tady žijí, slyšela jsem o tom. Ale neuměla jsem si přestavit, že se s ním setkám tváří v tvář. Uložila jsem tuto informaci na svůj harddisk — do oddělení : informace zajímavé, ale zhola nepotřebné a zazipovala. Asi za dva týdny poté jsem si jen v kraťasech a tílku povídala s kytičkami. S kým jiným také… Trochu jsem je odplevelila a koukala na tu exotickou flóru.

     Okopávala jsem keříčky, aby měly více kyslíku a bylo mi blaze. Nádhera! Nebe modré, tak šíleně modré, sluníčko svítilo, stromy ševelily, kolem klid a mír. I v mé duši byl. Najednou mi u nohy něco zašustilo. Kouknu blíž, sehnu se – a zkoprním! Byl to had. Viděla jsem ho poprvé. V garáži byly nějaké relikvie – chřestící ocásky mrtvých chřestýšů a byla jsem poučena, že podle těch ocásků je poznám. Had nebyl veliký. Ale chřestil. Postavil se proti mě a chřestil… a chřestil… Píšťalka byla v domě, já venku…  Jsem tvor navýsost mírumilovný, i zabití mouchy mi dělá potíže. Ne, že bych  mouchy milovala, ale už ten pocit křupnutí, který při zavraždění vydává každý živý tvor, i hmyz, mi nedělá dobře. Teď mi v hlavě zněla výstražná zvonkohra. Buď on, nebo já. Pro píšťalku nedoběhnu. Sotva se pohnu, zaútočí. Tato informace  mi také z hlubin mozku vyplynula  napovrch. Je zajímavé, jak někdy vteřina trvá dlouho a jak někdy uběhne. Tahle  trvala snad věčnost. Pud sebezáchovy, chuť žít? Prostě jsem se najednou rozmáchla kopačkou a hadovi usekla hlavu. Bylo mi špatně... Začala jsem zvracet a zároveň se smát. Divná reakce. Když přišel můj pán domů, byla jsem bledá, ale hrdá, že jsem přežila. Sdělení o mém prvním zabití přijal klidně, chladně a ptal se, co bude k obědu. Měla jsem chuť zařvat, že had na paprice, ale udržela jsem se.

     Po dobu mého pobytu jsem viděla ještě asi pět chřestýšů, ale už jsem žádného nezabila. Vždy jsem tichounce ustoupila zpět ze svých pozic. A navíc, už jsem byla opatrnější. Nakonec co, byli tu dřív  než já. Setkáním s chřestýšem ale výčet nebezpečí, která na mne mohou číhat, neskončil.

     Pár dnů nato mi bylo oznámeno, že se musím naučit střílet. „Proč?“, nechápala jsem. „Tady? Vždyť tu nikde nikdo není! A já po hadech střílet nebudu!“, trucovala jsem. „Prostě se naučíš střílet a basta. Jsi ve svobodné zemi, tady je demokracie, víš? A právo na soukromí a soukromý majetek je posvátný! Kdyby náhodou někdo vstoupil na náš pozemek, máš právo ho zastřelit. Bez pozvání tady prostě nikdo nesmí ani dva prstíčky strčit!“. Sice jsem si neuměla představit, jak já na někoho  mířím a už vůbec ne, jak zmáčknu spoušť. Ale přece se nebudu hádat! Jestliže můj pán velí naučit se střílet, naučím se střílet! Nakonec, v hodinách civilní obrany jsem nebyla ve střelbě nejhorší! Třeba budu pochválena a dostanu zase další plusový bod.

     Přinesl pět láhví od coca coly a tři různé střelné zbraně. Nevyznám se v nich. Jako voják základní služby mi vyjmenoval, z čeho se která skládá, jak se čemu říká, čím se to nabíjí a jak se s tím zachází. Tyto informace jsem odmítla vpustit vůbec, ani sekce informace zajímavé, ale nepotřebné je nepřijala. Po části teoretické přišla část praktická. Láhve od coca coly stály na pařezu a chechtaly se. Já zpočátku taky, takže tam bylo pěkně veselo. Jen můj profesor se tvářil vážně. Nejdřív mi do ruky vrazil to nejmenší co měl v arzenálu. Bylo to malé, studené a dost těžké. Nečekala jsem to. Vojenský povel: „Střílej!“  Namířila jsem — jak jsem byla zvyklá u vzduchovky — a zmáčkla spoušť. Lahve se rozchechtaly ještě více a já zařvala bolestí. Oblast mezi ukazováčkem a palcem bolela a já měla pocit, že mi byla právě amputována ruka. Na to jsem připravena nebyla. Já jsem se přestala smát ihned, láhve až po pěti minutách.

     Zbraň mi byla vyměněna a přitulila jsem se k nějaké dlouhé pušce, ta mi byla známější. Pak už jsem střílela o sto šest, na láhve, na stromy – omylem a chtěla jsem, ať už je konec vyučování. Konečně zvonilo.

     Ono ani tak nezvonilo, jako že bylo usouzeno, že se tedy strefím, když budu chtít a šlo se domů.

Daisy Bergerová, Ostrava