Oba jsme peclive dodrzovali spolecenske kody zeme, kde jsme zili, bylo to tak jednodussi, hlavne pro mne. Meli jsme s Alainem ted jedinou touhu — vykoupat se  (byli jsme plni pisku), coz nam bylo na odpoledne slibeno. Zohra  pripravovala obed venku na ohnisti (nic rychleho, ty zensky fakt tam travi cele dny varenim), pomahaly ji jeji dve dcery. Kerim nas vzal zatim se podivat na sveho arabskeho cerneho hrebce Mekmeta. Moc konim  nerozumim, ale bylo mi jasne, ze tenhle hrebec je trida. „Nechcete zustat jeste dva dny?" zeptal se  Kerim. Nemohli jsme, cas nas uz hodne honil, i kdyz  bylo jasne, ze by se mi rad pochlubil se svym  jezdeckym umenim. Ukazal nam aspon par kousku: jizdu ve stoje na divoce jedoucim koni a pak najednou stal na koni na rukou! Pak polozil  na zem savli,  opet vyjel, sehnul se az k zemi a savli chytil rukou, pak v trysku sjel na pravou ci levou stranu kone... Mela jsem strasnej strach, ze se zabije... Nechapala jsem, jak se v nem bere tahle obratnost a sila. Znicehonic se  sehnul znovu, tentokrat mne chytil v pase a ja jsem se ocitla ve vzduchu v cele sve vaze 53 kilogramu… a on si mne vyzvedl k sobe, nahoru na kone. Jeste ze mne  pevne drzel, jinak bych se asi zabila. Pripadala jsem si jako panenka na hrani. Nabizel mi, abych si Mekmeta vyzkousela sama, ale mne predstava, jak se pred nim hrabu na kone jako pytel brambor, vubec nelakala.         

     Najednou mi zacalo byt moc smutno. Odpoledne odjedeme... Nechapala jsem, ze Alain neciti vibrace mezi mnou a Kerimem. Pripadaly mi jako natazena elektricka snura — kdykoliv jsme se na sebe podivali. Sli jsme si jeste prohlidnout Mustafuv sad. Na zemi spousta  zeleniny, na stromech bylo plno fiku, datli,granatovych jablicek, jablek, nektere uz hodne prezrale. Ptala jsem se, proc tolik zeleniny a ovoce se nesklizi? Alain mi prelozill,ze kdo pestuje rostliny pro muze, ptaky nebo zvířata, bude odmenen Allahem...  Napadla mi kverulantska otazka — ale ne, radsi jsem se nezeptala, jestli se mohou pestovat i pro zeny — se stejnym vysledkem?

     Vratili jsme se do cerneho stanu, kde uz na nas cekala Zohra s obedem. Pochopitelne vsemi Tunisany oblibeny couscous, ale tentokrat v ostre rajcatove omáčce. Dale byly domaci klobasky, nadivane smesi masa a zeleniny  se vsim moznym korenim, nikdy jsem nejedla lepsi. Na couscous si zase tak nepotrpim, jedla ho vetsinou z nutnosti a nikdy si ho neobjednávám, pokud mam na vyber, ale tenhle byl vynikající a meli jsme kazdej vlastni talir a pribor...  Pred tim jeste salata meshwia (grilovane papriky a rajcata s oloupanou slupkou a tunakem). Spousta nezbytne harrisy, tam jsem se take naucila jist velice paliva jidla, coz mi vydrzelo dodnes. Jako zakusek baklava, jako vzdy hodne preslazena.

      Pak Zohra rekla Alanovi, aby mi prelozil, ze pujdeme do  "hammam," verejnych lazni.  Alain mi vysvětlil, ze lazne jsou v odelenych budovach. Zvlast pro muze i zeny, takze pujdeme kazdy jinam. Zohra mi jeste naznancila, ze si mam vzit s sebou nahradni kalhotky, a podala mi rucnik. Hammam byl nedaleko a slouzil nejen jako misto pro ocistu, ale hlavne takovy zensky klub, spolecenska zalezitost, kam si zeny jdou popovidat, kde domlouvaji i snatky, krtiny a podobne. Chodila jsem za Zohrou jako ovecka, bez ni bych byla tady uplne ztracena... Napred jsme vesly do prevlikarny. Tam jsme sundaly ze sebe vsechno krome malych kalhotek. Prosly jsme do prvni horke mistnosti. Dostala jsem kybl a malou  oddelenou mistnustku bez dveri a tam jsem se mela — stale v kalhotkach na sobe — umyt.. Pak si mne vzala na starost starsi silna Arabka a morskou houbou mi vydrhla cele telo. Citilo se to dobre a jenom jsem nechapala, jak ze mne muze litat tolik supinek. Moje stara kuze byla naprosto sedrena, ale nova  se mi celkem zamlouvala J. Nakonec jsme sly do pary a skoncily jsme ve velice prijemnem bazenu s vlaznou vodou. Zohra mne predstavovala mnoha  dalsim zenam, ovšem jenom jsem se mohla usmívat, protoze jejich arabstine jsem nerozumela ani slovo. Vzit si nahradni kalhotky byl dobrej napad, jinak bych sla domu v tech mokrejch.

      Pred hammam na mne cekal  Kerim a  rekl Zohre, ze se pujdeme podivat jeste k Mekmetovi: "Otec a Alain sli do sadu pro nejake ovoce na cestu",vysvetlil mi. Byla jsem rada, ze se budu moct s nim rozloucit sama. "Cekal jsem na tebe,chci ti dat něco, abys na mne  nezapomnela…Tohle je "ayat el korsi" a povesil mi na krk zlaty retizek s oteviracim priveskem. Otevrela jsem ho a uvnitr bylo napsano "eshahada". "To je prvni zakon islamu",  vysvetlil mi a citoval "La llah illa. Allah, Mohamed rasoul Allah" (Allah je nejvetsi a Mohamed je jeho prorok). Chapala jsem, ze pro nej tato slova maji vetsi smysl nez pro mne, ale byla jsem desne dojata tim, ze mi daval darek na rozloucenou... Chtela jsem mu take neco dat, ale nevedela jsem co. Pohled mi padl na maly stribrny prstynek na moji ruce. Sundala jsem ho, vzala jeho ruku a navlekla mu ho na malicek (jinam se mu nevesel). Chvili se na nej s usmevem dival: "budu ho nosit vzdycky...N bebek barcha, ya rouhi." Najednou jsem zase byla v jeho naruci... A strasne  se mi nechtelo nikam jet  ...proc vlastne? Proc odjizdim, co jeste musim videt z Tunisu tak duleziteho? Tak moc se mi chtelo zustat — ne tady — ale  s nim… jeho neznost byla neskutecna… Ale ne, to prece nejde, on je mozna jiny, mozna by mne opravdu  bral jinak, ale spolecnost kolem ne… Premohla jsem moment, kdy bych byla byvala asi schopna vymenit zivot v civilizaci za zivot tady. Najednou za nami pribehl Ali,  Kerimuv mladsi bratr: "uz se po nas ptaji, budeme muset jit, Ali nas prisel hledat“,  vubec mu nejak nevadilo mne jeste polibit pred brachou. Bylo nam obema do place. Ali se pomalu loudal smerem domu, snad aby nam dal jeste  posledni momenty na rozlouceni? Vratili jsme se do Mustafova stanu. Uz na mne opravdu cekali a Alain  mel nase veci nalozene v aute. Vsichni nas objimali a loucili se s nami. Bylo to fakt jako kdyby clovek opoustel milovanou rodinu. "Bislama!"… rikali na rozloučenou, a mne uz ted opravdu kapala jedna slzicka za druhou... Konecne jsme nasedi s Alainem do auta. Cela rodina  nas halasne vyprovazela, kolem behala spousta snedych deti. Ohledla jsem se, chtela jsem si vtisknout tenhle moment do mysli. Stihleho snedeho Kerima v bilych kalhotach s rozhalenkou u krku... Vyjeli jsme. Alain mne vzal za ruku: "neni to fajn, zas byt spolu sami?"

     Podivala jsem se na nej ocima zamlzenyma od slz a nedokazala v tu chvili odpovědět ..."

Alena Kennedy, Yukon, Kanada