Během první noci jsme třikrát převlíkali postel, třikrát vyprali a usušili v sušičce. Sušička se mi líbila, tu jsem doma neměla.  Podivila jsem se, že má jen jedno povlečení, ale naštěstí jen v duchu. Přes tuto noc jsme se přenesli lehce. I první dny a týdny byly ve znamení mého pocitu absolutního štěstí, až jsem se zajíkala blahem. Nespletla jsem se v něm! Je báječný! A navíc – očekávala jsem mnohem menší “přepych”. Příroda, ve které se nalézal můj nový domov, byla tak nádherná, namalovat jí, byl by to kýč!
     Sídlo sedělo mezi horami, kolem krásné lesy, obloha čistá a modrá, že by z toho jednoho trefil šlak! Kolem ticho, mír, pohoda, tak nějak to asi vypadá v ráji. Po několika dnech ON odešel do práce a já osaměla. To ráno, kdy jsem osaměla v celém domě, jsem zažila krásné překvapení. Po probuzení jsem se odhodlala – poprvé sama – prozkoumat dům. Sotva jsem vstoupila (jen v negližé) do obýváku, který měl z obou stran místo stěn okna od půdy až k zemi, ztuhla jsem. Do okna se koukalo asi patero očí. Na mne.Instinktivně jsem si přikryla svá ňadra a ucouvla zpět.
     Několik dnů jsem si zvykala na absolutně tiché a ničím a nikým nerušené soukromí. Pozemek byl tak velký, že pro poštu jsem posléze ke schránce, umístěné při vstupu na soukromé pozemky jezdila autem, pěšky by mi to trvalo dlouho.   A najednou takový vpád do intimity! Nejprve jsem zapochybovala o tom, jestli jsem se už skutečně probudila. Rozpačitě jsem stála v obýváku a hleděla do očí stádu jelenů. Absolutně klidní, sebejistí nahlíželi do domu, cože to tam je nového? Připadala jsem si jako v ZOO, ovšem obráceně. Planeta opic… blesklo mi  hlavou. Já za sklem v kleci a oni v přírodě, venku, si mne prohlíželi a hodnotili. 

     Kalhotky jsem měla hezké – české, krajkové. To by se jim mohlo líbit. Jestli mají radši boubelky, pak byli určitě zklamaní. Jelikož jsem štíhlá. Převelice. No, babička říkala, že vychrtlá (nohy jak “hajzlovy pavuk”, to mne provázelo dětstvím, kdy mne hodnotily oči babiček a tetiček). Co si mysleli kalifornští jeleni, netuším. Ale čuměli tedy dlouho. Na můj vkus příliš dlouho! Chtělo se mi na záchod… Zadupala jsem nohama přesvědčena, že se polekají a zdrhnou. Podcenila jsem je! Přistoupili ještě blíž ke sklu, aby se koukli, kdo to tam tak směšně dupe! Vydrží to sklo?  Pala jsem se sama sebe.
     Najednou z pravoboku přicházela další uvítací suita. Kolona krocanů. Vedl je jeden veliký a za ním poslušně kráčelo seskupení jeho harému. Bylo mi najednou do smíchu! Kdyby mne tak viděli mojí kamarádi! Známí! Potrhali by se smíchem! Vklouzla jsem zpátky do ložnice a do jedné z koupelen. Jenže – i tam bylo okno až na zem a i tam jsem byla jako v porno podniku, za 100 Kč za minutu  k nahlédnutí. Jeleni ani krocani však evidentně nezaplatili nic — a že očumovali hodně dlouho!
     Nezbývalo, než se s nimi skamarádit a vzít je jako součást místního koloritu a domácnosti. Jeleny a krocany jsem tedy vzala na milost. Horší to bylo o pár dnů později.Před hlavním vchodem byla taková terasa, dost veliká na to, aby se na ní dalo tančit. Dřevěná. Jednoho ráno jsem šla pozdravit staré známé jeleny a ouha! Sotva jsem jukla oknem ven, ztuhla jsem!
      Sedělo tam zvíře – ale to bylo zvíře! Menší než tygr, ale mnohem větší než kočka! Blýskalo očima a odmítlo opustit prostor, byť jsem ho k tomu několikrát vyzvala … Tak, teď nebudu moci vyjít  ven! Tvářilo se to absolutně nepřátelsky, prskalo to a já ani nevěděla, co to je! Jmenoval se "rakún”, jak jsem se později dozvěděla. Či tak nějak.     

     Vyhodnotila jsem situaci. Dokud zvíře neodejde, budu sedět v baráku. Šla z něj hrůza. Kytičky už přitom řvaly, že chtějí zalít. Venku byl zase jeden z těch nádherných dnů a já nevystrčím nos! Nakonec rakún odkráčel asi za dvě hodiny, někam. Od té doby jsem měla pořád strach, že odněkud na mne zaútočí, že sedí na stromě a číhá. Od té doby jsem ho však už na vlastní oči neviděla. Byla jsem ale bláhová, když jsem toto zvíře považovala za největší nebezpečí! To byla jen malinkatá ukázka zdejší přírody!
      Vbrzku jsem se “musela” kamarádit nebo je aspoň respektovat, s pavouky velikostí pingpongového míčku, brouky, hady (i chřestýši), krtky a žábami, které byly veliké jak ježci. Veverky, orli a kolibříci mi nevadili, ti mne pozorovali jen z dálky.  ON, mé božstvo, prohlásil, že oni tu byli dřív (měl pravdu) a mne nesmí rozházet pavouk, který se pinoží přes obývák, protože je součást přírody a vetřelec jsem já. Jo, kdyby to platilo jen vůči hmyzu, tak to bych brala.
Ono to bylo ale trochu jinak. Všechno bylo nakonec jinak!

Daisy Bergerová, Ostrava