Bývalá manželka sice dostala “dům”, ovšem ON ji znal a moc dobře věděl, že sama hypotéku 1200 dolarů nezvládne, stejně tak jako starost o dům a obrovský pozemek. Že se ho vzdala, bylo předvídatelné. V budoucnu to byl další bod pro ni a že holka bodovala!  Vedl mne do domu. “Tady budu bloudit ještě příští rok”, prolétlo mi hlavou. Spousta dveří, odboček, výboček, zákrutů, průchodů… vůbec jsem nevěděla, jak trefím zpátky ven! Tušila jsem zradu ve formě Budapešti a londýnského letiště. Jenže – tady mne kromě NĚHO nikdo hledat nebude! Otevřel devadesáté deváté dveře a byla tam ložnice.

     Postel rozměrů mého bytu v paneláku, a na pravé polovině kupa dárků. Dokola létala červená srdíčka s nápisy “I love you”, “My darling”, “Only for you”,…. Na mém nočním stolečku obrovská kytice orchidejí. Nemluvila jsem. Nevěděla jsem, co mám odpovídajícího říci. Na posteli se vršilo červené zboží. Doma jsem měla červenobílou kuchyňku a z toho zřejmě vyvodil, že miluji červenou barvu. Červený froté župan ( jéžišikriste, velký, tlustý, těžký….), červené pantoflíčky, (takové bych si nekoupila, opravdu), červený tlustý svetr. Další balíčky a balíky, mezi které jsem usedla a mlčela. ON kolem mne poletoval, šťastný, spokojený. Já jsem neměla pocit vůbec žádný. V průběhu několika hodin dostat auto, barák, dárky, nový domov a nekonečně mnoho zbytečností – co k tomu říct?
     Nenechal mne ale rozjímat, okamžitě mě nasměroval do další části mi dosud neznámých prostor a vybalil chlebíčky a dort. Vyráběl sám. Chlebíčků bylo asi třicet, dort by uspokojil menší rodinnou sešlost u příležitosti dožitých 100. narozenin dědečka. Jelikož vše bylo – pochopitelně – škoda vyhodit, konzumovala jsem to ještě třetí den pobytu.

     Než jsem stačila dožvýkat druhý chlebíček, už mne hnal opět ven. Zase mne vedl něčím, co připomínalo bludiště, vyšli jsme ven zase jiným východem (to bylo varující! Víc jak jeden východ pro mne vždy znamenají problémy). Tam někde uprostřed “zadního traktu” byla obrovská vana, SPA, asi pro šest či osm lidí. Vedle stál stoleček s červeným kalifornským vínem, ve vaně to bublalo, vířilo a vonělo a mi bylo posléze nařízeno vlézt do této vířivky, do jedné ruky jsem dostala sklenici s vínem a do druhé cigaretu. Divně balená, taková nějaká křivá. Poslechla jsem na slovo. Všechno. Byla jsem vyjevená jak krokodýl Dandy.
     Kolem zněla hudba mých milovaných Beatles, já se ponořila do bublinek a koukla nahoru.
Miliony, miliony hvězd! Tak hluboké a čisté nebe jsem dosud nikdy neviděla. A tolik hvězd… a začaly padat. Jedna, druhá, šestá… “Měla bych si asi něco přát…!, napadlo mne. “Ať to není sen, ať je to pravda….!”
     Byla…

Daisy Bergerová, Ostrava