Najednou vedle mne byl chlap, který to rozhodl za mě. Panenko Marjá Podsrpenská!!! Už TAM mne měl kopnout kůň, pokud možno velký a “ bezcitný”! Určitě by to bolelo míň, než budoucí chvilky mého umírání. Jenže, kdybychom znali napřed všechno co nám život nachystal, připravil a někdy docela zlomyslně zašmodrchal, nebyl by to žádný život, ale nuda.
   Stejně si myslím, že každý máme svého dramaturga, režiséra, nápovědu a záleží jen na tom, jakou kvalitu dostaneme do vínku. Ten můj režisér se zřejmě s dramaturgem ani autorem díla moc neshodl. Měli mezi sebou neustálé spory a tak jsem byla mnohokrát ponechána napospas své nápovědě a to byla mrcha zákeřná! Ta se asi opravdu nudila, tak si svůj jednotvárný život zpestřovala lstivými, úkladnými a záludnými podvrhy nápovědy, které v původním textu nebyly.
   Ale i tak, když už režisér prosadil svou koncepci, taky by každého určitě hned napadlo, že je to avantgardní umělec, se sklony k sadismu a nevyzkoušeným experimentům.
   Začíná DEN první, šílený sled dějů, nečekané proměny, začínám být doma TAM. Bez možnosti návratu. Implantát se ujal, zahnízdil v mé zmatené dušičce a vzkvétal. Pravidelně zaléván a hnojen mým budoucím manželem, partnerem, přítelem, milencem, láskou, a zvířetem. Mým mučitelem, který mne rozmazloval a zároveň ubíjel. Dalo se toto všechno vydržet bez následků? Nedalo. Takže jak to začalo? Krásně…
   “Mám pro tebe překvapení!”, zašeptal mi, vzal kolem pasu, druhou rukou uchopil moji zhola zbytečnou zavazadlovou přítěž a vedl mne do podzemí. Přivedl mne k autu. Musím se přiznat, že rozeznávám auta červená a ta ostatní. A druhé třídění – auta, která jezdí a druhá, která nejezdí.
Podle fotek jsem věděla, že má červené auto, které jezdí.  Dychtivě mne postavil před červenou Toyotu a prohlásil:“To máš dárek na uvítanou” a čekal na mou reakci. Nechápala jsem. Auto bylo pěkné. Nové. Asi jezdilo.  
   Koupil jsem ti auto, abys nebyla na mě závislá, vyzkoušej ho!”, pobízel mne a já vplula za volant a koukala na tu palubní desku zcela fascinována. Jezdívala jsem kdysi škodovkou, trabantem a poslední “zkoušky” jsem absolvovala ve Fábii.  Palubní deska připomínala přístroje v letadle.
   “S tím já mám TEĎ jet?”, nevěřila jsem. “A to je MOJE auto? Jenom moje?”, snažila jsem se vnímat vlastnictví vozu. Jsem majitel..
   Ihned jsem pochopila, že takhle nelze. Před námi daleká cesta, já z cesty ještě delší úplně vykolejená a teď mám “testovat” své řidičské schopnosti v něčem, co připomíná raketu či meziplanetární družici. Naštěstí to byla od něho jen hra na štědrého a velmi ochotně si se mnou vyměnil místo. Jak dobře jsem udělala, že jsem tvrdošíjně netrvala na svém “právu” řídit svůj vůz, jsem pochopila vzápětí. Jakmile jsme vjeli do plného provozu v San Franciscu, já zírala na nekonečné kolony aut v sedmi či osmi pruzích sem a dalších osmi zpět, upadla jsem do zadumání a vnitřního rozhodnutí: Tady nikdy nevjedu! TADY jezdit nebudu! S mým orientačním smyslem, či spíš nesmyslem, se vztahem k technice velmi vachrlatým, by to byla sebevražda. Jeli jsme, já koukala a čekala, kdy mne ohromí velkoměsto a furt nic. Stmívalo se a mi pořád nedocvaklo, že jedeme prý nejkrásnějším městem světa (ovšem, až po Praze!). O něčem jsme si určitě povídali, ale já za nic na světě už nevím o čem. Cesta byla opravdu dlouhá. Ke konci jsme vjeli do nějaké divoké krajiny, kolem nic, jen lesy, stromy, lesy a stromy. Jedna brána – a další les. Pak odbočka a mírně do kopečka – a pak kolaps. 
   Pořád jsem ještě žila v domnění, že budeme bydlet v nějakém pronájmu. Dva týdny předtím jsme telefonicky řešili, který byt vezmeme, jestli ten lepší, kde je bazén, nebo ten levnější, ale zato blíž k jeho práci. Bylo mi vysvětleno, že tzv. nájemní domy jsou spíš domky pro čtyři rodiny či samostatné jednotky a vždy pár těch domků má k dispozici bazén. Tedy koupaliště. Se vším vybavením. Příjemné. Těšila jsem se na skromný (na tamější poměry) byt, který budeme pomalu zařizovat, byla jsem smířena s tím, že nebudeme mít nic, jen chuť začít znova. U mne už po několikáté, ale netušila jsem, že zdaleka ne naposled. 
   Přejeli jsme horizont a přede mnou se rozprostřel prostor a mně se zatajil dech.
Uprostřed lesa mýtina, (na paloučku domeček a v tom domečku stoleček…) a bílý dům snů. Přijeli jsme blíž, vrata do garáže pro menší firmu se otevřela a já jsem konečně vydechla. Už mi hrozilo udušení z nedostatku kyslíku.