Když jsme potom na sebe zcela náhodou – asi za čtyři měsíce narazili v restauraci v Sacramentu, pořád měl ještě tik ze šoku, že jakási nepříliš mladá ženština odmítla jeho přízeň. Snad mu už v nějakém soukromém sanatoriu zalepili potrhané sebevědomí, a cestuje se svoji minitaškou dál. Dámy, pozor na něj! Výška cca 185 cm, váha 90 kg, oči modré (ďábelsky modré, takové ty, které se vám zapíchnou do očí a prolezou pak zcela bez zábran celou vaši hlavu)! Předtím samozřejmě ohodnotí přední i zadní část objektu, vyzkouší si vaše IQ pomocí záludných otázek, vycení svůj perfektní chrup, neodolatelně se usměje – a je přesvědčen, že jeho partitura skončila a zcela zákonitě nastane druhá: ženský objekt začne šílet, toužit a prát se o jeho přízeň. Pak nastává jeho zřejmý druhý akt – ale ten jsem už naštěstí nezažila….
PROTOŽE! Tam, u velké skleněné stěny, kde se tísnila hromada dychtivých lidí, kteří koukali dolů na ten zmatek, tam, snad nejvíce nervózní a z dálky viditelně na pokraji zhroucení stál nádherný chlap. V kvapíkovém rytmu zuřivě žvýkal žvýkačku, 100 skusů za vteřinu, v levém uchu měl náušnici. Ruce v kapsách, bílé kalhoty, bílou sportovní košili a nádherné oči. Černé, mírně prošedivělé vlasy na spáncích, hustý plnovous, ale elegantně zastřižený, mohutná, imponující postava. Všechno se mi na něm zdálo krásné a ideální. Prostě — “ON”. 
     Naopak “JÁ” -  170 cm vysoká, 60kg hubená postava s roztřesenýma nohama, čerstvě odbarvené vlasy do platinova,  za 7 tisíc udělaný permanentní make-up,  kostýmek modré barvy, lodičky, které stály tolik, co normálně stálo moje obutí zimní i letní na dva roky. Spodní prádlo nejvyšší kvality, abych posléze zjistila, že to vše JE ŠPATNĚ! Pomalu jsem k němu zezadu přistoupila, zavazadla nechala někde u výtahu a zakryla jsem mu oči. Nic blbějšího mne nenapadlo a zvesela jsem zavolala: “Hádej, kdo to je?” Od této chvíle jsem už nikdy u něho neviděla tak krásný pohled, slzy v očích, byla na něm znát obrovská úleva a štěstí. Štěstí, štěstí, ale takové, že jsem se rozbrečela já.
Objal mne tak silně, že jsem nemohla dýchat. Brečel taky. Šeptal: ”… miluji tě, lásko, jsem nejšťastnější člověk na světě, MY JSME TO DOKÁZALI!!!!! Nikdy nebudeš litovat, že jsi za mnou přijela! Teprve teď uvidíš, jak budeš šťastná, nic ti nesmí chybět, budeš mít všechno a ze všeho nejvíc mou lásku a porozumění. Přísahám, že od této chvíle budu žít jen pro tvůj úsměv a když budu cítit, že jsi šťastná, od života již nechci nic…” Takto a podobně mne opřádal krásnými slovy, vyznáními lásky, pořád se na mne díval, usmíval se, objímal, líbal – a všichni kolem nás se usmívali také a dělali nám místo. Ano. Můj nepravděpodobný sen se začínal naplňovat.
     Jeden malý mráček, který jsem ale ihned odkázala do patřičných mezí: “Proboha, to sis musela vybrat ze všech východů právě tenhle!? Ty nevíš, že právě tam jsou nejhorší celní a hraniční úředníci? Málem jsem tu dostal kvůli tobě infarkt!” Na celém jeho slovním přednesu byla zajímavá poslední větička: ON mohl dostat infarkt — kvůli MĚ!!!  V této chvíli jsem ale vnímala jen jeho a pak – dostala jsem ten známý šok, když někdo sedí skoro celý život v Evropě, exotická je Itálie, Chorvatsko a Rakousko a najednou sedí v San Franciscu, což se stává jistě milionům lidí. Ale já jsem tam už v této minutě prý patřila  napořád, na věčné časy a nikdy ne jinak…