(HA HA HA, dunělo mi v hlavě, takové prádlo MNE zachránit zcela určitě nemůže. Viděla jsem film Letiště a spoustu jiných podobných filmů s leteckými katastrofami – tak vím, že nezachrání!). Absolutně jsem nechápala, co po mně občas chtějí a byla jsem proto v klidu. Přes Grónsko jsme neobjížděli dokola kol. To jen já měla před očima mapu světa ze školního atlasu. Až pohledem na  glóbus jsem pochopila, že zakulacení zeměkoule dělá své, a kdo tvrdil, že země je kulatá, měl evidentně pravdu.

    Záchranná vesta mne — jak jsem již předeslala — nechala zcela v klidu, mne by nezachránil ani padák, já bych zemřela v momentě, kdybych musela manipulovat s něčím, co se tváří jako „záchranná“. Trošku napínavé bylo jídlo. Krásné baby – letušačky a chlapi letušáci se ladně procházeli mezi cestujícími, a švitořili s nimi. Na mne také zašveholila jedna: „Šikófí?“, vypálila na mne. Do této chvilky jsem si byla jista, že cestuji s leteckou společností British Airways, a tato by logicky měla  vlastnit personál, mluvící mi dobře známou řečí, angličtinou.

     Znovu mne obešel mráz, vedro a pocit, že jsem se ještě nenarodila a tohle vše jsou mé prenatální sny. Bohužel, nebyly! Najednou jsem měla pocit, že asi sedím ve špatném letadle a mířím do Tokia. Už předtím jsem avizovala, že pokud přistanu na Rudém náměstí, nebude to náhoda, ale předem vypočitatelný fakt.  „Šíkofíííí?“, znovu na mne dotírala dobrá žena. Profesionální úsměv jí z tváře nezmizel. Asi se mne ptá, jestli něco chci. „Yes“, odvětila jsem se světáckým výrazem. Pravda, trošku se ošila, ale tvrdošíjně opakovala svoje „šikofi“ a ještě k tomu navršila další a další  mi neznámá slova. Přiblble jsem se usmívala a přemýšlela, co asi po  mě chce. Vedle mne sedící mexičanojaponka, křížená s indiánem řekla „Fíííplí“, a já to po ní opakovala. 
    Tak jo. Přinesli nám rybu. To první bylo kuře. Chicken or fish. Tak zněla otázka. Dlabala jsem tedy rybu i když mám raději kuře. Když roznesli nějaké letáky, zoufale jsem kolem sebe koukala, co to zas je? Všichni pilně psali, někteří zadumaně, někteří ledabyle – asi nějaký dotazník. Jen já jsem nic nepsala, nevědouce, co. Na prvním řádku bylo NAME – to jsem věděla  (angličtina pro začátečníky, lekce třetí). Zbytek – velká neznámá! Můj výraz totálně zlomené a zoufalé ženy, která už už hrábne do svého pracně budovaného  účesu, aby si zoufalstvím rvala vlasy, by zlomil i Herodese! Jeden cestující, vzezřením směs  všech exotických národností, se také ustrnul. Vzal mi z rukou papír, něco žvatlal, místy to připomínalo otázky a já kývala. Už jsem měla strach říct NO nebo YES – jen jsem pohybovala hlavou, jako soška Budhy.
     Konečně se blížilo přistání. Nebylo mi nijak. Necítila jsem nic. Ani úlevu, ani radost, nic. Vůbec jsem netušila, že jsem v nějakém ohrožení, že by mne snad nepustili přes celnici, nebo se stal nějaký zádrhel. Byla jsem neznalá a tedy klidná. Bez větších problémů jsem vyzvedla kufry, zařadila se do nějaké fronty. Přišla na mne řada, celník černé pleti se na mne podíval a zase – k mému údivu – pro změnu mluvil japonsky. Krčila jsem rameny a hrkala ze sebe naučené věty – že jedu na dovolenou, na tři týdny, za známými. Měla jsem nějaké pozvání a nějaké další papíry, křečovitě jsem je svírala v ruce, a strkala mu je pod jeho černošsky rozpláclý nos. Chvilku se mne snažil vtáhnout do hovoru, ale když viděl, že se mu to nepovede, vrátil mi všechny papíry a popřál hodně štěstí.

     Jo, to jsem potřebovala více, než jsem kdy tušila! Vyjela jsem výtahem nahoru. Z jednoho rohu na mě zuřivě mával můj dočasný doprovod na londýnském letišti. Ledabyle jsem kývla hlavou. Něco urputně vykřikoval, kýval na mne, ať jdu za ním – tak to ne! Vážený a milý, zcestovatelý, bohatý, ukecaný a ješitný člověče, nafoukaný manekýne, už ne! Mrcha povaha (moje…). Jasně a evidentně z toho mělo vyplynout, že ho již nepotřebuji, ať jde do háje, nebo na Hawaii či na Seychely – ale sám. Beze mne. Myslím, že svým veletrpělivým posloucháním jeho životních úspěchů jsem mu zaplatila dost. Svým tichým společenstvím, tváříce se – jak jen to šlo – pozorně a trpělivě. Bylo to i na mne moc a to už jsem různých takových nádivů nafoukaných, sebevědomých, kteří si myslí, že jim svět a hlavně všechny ženy musí padnout k nohám, když mají vilu v Jihoafrické republice, na Bahamách, dům v Los Angeles a druhý kdesi zase jinde, takových jsem  potkala dost. On se nezeptal, kam, či za kým jedu. Jestli mne tam někdo čeká. Prostě předpokládal, když „VELKÝ ON“ dá nabídku takové nějaké Češce, která ani neartikuluje správně, že se s prominutím po…..

Daisy Bergerová, Ostrava