Kolem nás se regionálně míhali brigádníci, kteří přijeli budovat Ostravsko-karvinské doly a najednou před námi trčeli dva nefalšovaní „zápaďáci“, s touhou si nás obě odvézt a pojmout za manželky. Pořád se smáli, nic nebyl problém (to už jsem tedy znala) a během tří týdnů se kamarádka rozhodla, že se provdá; já nikoli.  Jo, ve dvaceti jsem nebyla takový ďas jako nyní, ve věku tlejícího stromu. S touto kamarádkou jsem se setkala až po 25ti letech v Reno – ale o tom později. Nyní jsem jen vzpomínala, jak se chystala na cestu ona a jak já. Jí maminka nasmažila vepřové řízky, na krk si upevnila papundeklovou ceduli s údaji kdo je, cíl cesty, číslo letadla a hodinu odletu a přestupu v Londýně. Dobře holka udělala!
    Odmítla jsem pyšně a sebevědomě řízky i ceduli a tato trestuhodná lehkomyslnost se mi měla sakramentsky vymstít! Žila jsem v přesvědčení, že anglicky umím. Až do osudného momentu, kdy jsem se setkala face to face s „rodilým mluvčím“. Předtím jsem ovšem bravurně prošla Ruzyní, nasedla do letadla směr Londýn a za nezištné a nemalé pomoci mého scestovalého synovce se odlepila od země rodné a mířila do země zaslíbené. Což o to, nasednout do letadla, kde minimálně třetina lidí hovořila česky, vystoupit v Londýně – dál to taky neletělo, tak to opravdu nebyl žádný problém.
    První překážka, dle mého názoru smrtelná, nepřekonatelná a ví Bůh, jak mne dostala na kolena a do hlubokého předklonu, nastala v momentě, kdy jsem se ocitla na jiném letišti než na pražském. To jsem znala. Dále znám letiště v Košicích, Brně, Ostravě, Budapešti, Dubrovníku (kdysi dávno…), Varšavě. S tímto „vybavením“ jsem s klidnou myslí vystoupila v Londýně a — vytřeštila oči. Nutno předeslat, že jsem se narodila s vrozenou vadou. Nemůžu za to. Ani po usilovném  tréninku, ani po znásilňování mého já se mi tuto „vlastnost“ nepodařilo za  mého poměrně barevného života zvládnout. Nikam netrefím. Nikdy. Ve vlastním městě se doptávám — kam mám jít, protože předevčírem tady byl sekáč, dneska tu je banka! Tím mne ti kapitalisti dokonale blbnou, neustálým přemísťováním cenných orientačních bodů.
     V lese však stačí, když se otočím o pár stupňů někam a jsem v háji. Tedy v lese, ale bez absolutního sebemenšího ponětí, kudy ven. Znám akorát lišejník, který prý roste na severní straně stromů, tím ovšem veškeré znalosti o orientaci končí. To je les, český les, kde je přece jen naděje, že maximálně po týdnu bloudění objevím na konci lesa chaloupku či pochodující penzisty, kteří hovoří česky. V obchodním domě už to je horší, když vyjdu jiným vchodem, než jsem vešla. Nachází-li se tento obchodní dům v Budapešti, katastrofa hotová. Zažila jsem, pamatovala si a dodnes mnou obchází hrůza, když si vzpomenu na laxní přístup všech kolemjdoucích, na nezodpovědné spolusouputníky JZD Pržno, kteří mne nechali napospas Maďarům. Oni mne sice hledali, ale než mne – zoufalou, brečící, nešťastnou a schopnou skočit pod první vlak, který tam bohudík nejel — našli, uplynulo pět hodin času. (To je jen malá odbočka, asociace, vzpomínka, která mne měla varovat…) Nevarovala!
     V Praze jsem se světácky ptala (nejsem blb, že ano…), jestli letadlo, letící z Londýna do San Francisca hostí také jiného Čecha, nejen mne. Sympatická, mladá a života neznalá osůbka mi s úsměvem odvětila, že nikoliv. Moje teze, že se ho chytnu za nohu a budu se tvářit, že jsem jedno z jeho zavazadel, tudíž vzala za své. Vsugerovala jsem si, že nejsem úplně pitomá, a když  tolik milionů lidí denně cestuje sem a tam a docestují, dorazím na místo určení i já. To jsem si myslela do  momentu, kdy jsem s proudem lidí, kteří vystupovali z letadla, uvízla na nějakém obrovském prostranství, které jsem odhadovala na deset spartakiádních stadionů. Vážení přátelé, ano! Letiště v Londýně  JE (!) veliké. Proud spěchajících lidí „někam“ mne strhnul, chvilku jsem s nimi pochodovala, odevzdaně a s pocitem, že když někam míří taková spousta lidí, „něco“ na konci této pouti bude. V momentě, kdy se dav začal tříštit do menších proudů, jsem znejistěla. Už nebyl jeden mohutný proud, zástup se dělil do malých říček a posléze potůčků a já netušila, ke kterému se připojit.
     Vzpomněla jsem si na Budapešť. Hlavně se nesmím vracet, otáčet či jinak měnit směr. Zůstat stát a čekat! Chvilku jsem tedy stála na místě. Kolem mne proudily všechny národnosti světa všech kontinentů.  Proletáři všech barev se spojili… Začalo mne být horko a vzápětí zima. Že jsem neměla sebou řízek, to bych přežila, nakonec, bez jídla prý se dá přežít i několik dnů. Ale ta papundeklová cedule, ta mně sakra scházela! Jelikož mám testy ověřeno, že nemám IQ blížící se debilitě, usoudila jsem, že při mé inteligenci se „nějak“ z tohoto problému dostanu. Navíc – s mou znalostí cizích jazyků! Žila jsem v domnění, že mám nadání pro řeči. Plynule jsem mluvila česky, slovensky, rusky, polsky -díky kdysi mnohem lepším programům v televizi. Z němčiny jsem maturovala za dvě a v Jugoslávii jsem vesele žvatlala s Italy i Chorvaty. Anglicky jsem se „učila“ už dvacátý pátý rok. Zpívala jsem si společně s Beatles a dokonale jsem s nimi splývala (foneticky ovšem). Vytvořit tedy v hlavě jednu větu, která by obsahem odpovídala mé situaci, bylo zcela jednoduché. „Prosím Vás, mohl byste mi pomoci? Hledám přípoj do San Francisca. Děkuji, jste velmi laskav.“
     Pro úplné uklidnění jsem v ruce třímala letenku, na které bylo určitě napsáno, odkud, v kolik, kam… to jsem věděla. Ovšem – mé brýle byly někde zašantročené, jelikož jsem je odmítala vzít na vědomí. Už dva roky jsem nepřečetla bez brýlí ani jízdní řád a v obchodech jsem trpěla, protože až u pokladny jsem zjišťovala, kolik co vlastně stojí.  Nicméně jsem se pořád tvářila, že jsem mladá a brýle nepotřebuji. Osudné to bylo. Od tohoto okamžiku až do mé „smrti“ to byla snad moje největší chyba. Nebo aspoň jedna z největších.

     Momentálně jsem ale stále trvala na svém a sama sebe přesvědčila, že brýle jsou zatím zbytečností a hrdě jsem čelila všem nástrahám pro poloslepé občany. Tedy – v hlavě složenou větu, velmi precizně přeloženou do angličtiny,  několikrát jsem si ji v duchu zopakovala, vypilovala přízvuk a teď jen koukala kolem sebe koho poctím mou otázkou. Kolem mne se pořád střídalo tolik lidí! Všichni – nevím proč – někam spěchali. Oči upřené vpřed  jako na budovatelských plakátech – vstříc lepším zítřkům.  Už dvakrát jsem se nadechla, ale vzápětí rychle zase vydechla. Kolem mne byl celý svět. Na relativně malém prostoru všechny národy a národnosti naší planety. A kříženci těchto národností. Ne, neprali se. Každý z nich šel za nějakým svým cílem. Já bych taky šla, cíl jsem měla, ale kudy? KUDY?
Čas ubíhal a mi se chtělo brečet!
     Zavřela jsem oči, nadechla se potřetí a přistoupila k jednomu muži. Výběr absolutně namátkový! „Please, help me“ … vypadlo ze mě a víc ani ťuk. Okno. Nic. Podmiňovací způsob, přídavná jména, řazení slov při otázkách – všechno bylo někde jinde než v mé hlavě. Vybavovaly se mi jen spojky a ty byly v této chvíli opravdu bezpředmětné! No nic, „help me“  je docela jasná žádost, ne? Uklidňovala jsem se. Ovšem – posléze jsem pochopila, že ne mluvit, ale ROZUMĚT je důležité!
     Spustilo se na mne něco, v čem jsem sice poznala jazyk anglický, ale to bylo vše. Čím víc jsem kulila oči, bledla, muž hovořil stále více a více,  z jeho tónu jsem poznala naléhavost a já jen zírala. Kladl otázky. Nějaké… Ne, nikdy tam nedojedu! Zůstanu tady, na letišti a stejně, jako v Budapešti, to bude všem jedno. Pomalu tu zestárnu. Obrostu mechem nejen ze severní strany, uhynu žízní, hladem. Mozek přestal fungovat. Polohlasně jsem si povzdechla : „Jsi v prdeli, zlatá rybko….“, načež mnou vybraný zachránce zareagoval: „Vy jste z Prahy?“
     Ono to mluvilo česky! Maminka mi říkala, že jsem se narodila v neděli a jakožto nedělní dítě musím být v životě šťastná! Teď mi ta neděle přišla sakra vhod! Nefungovalo to vždy! U mne převažovala jistota, že každá radost musí být vykoupena bolestí a při inventuře mého života vím, že můj jeden gram radosti je nutno vyvážit pěti tunami bolesti. Mé. Dobrý to muž mne objal, vzal mou tašku a manévroval bokem mimo exodus všeho lidstva. Nevím, jak je to možné. Byl to jediný Čech, který letěl stejným letadlem jako já, do San Francisca,  ve stejnou hodinu, ze stejného „výkopu“. Jel odněkud z jižní Afriky. Dalších 400 či kolik to pasažérů spolkl onen kolos, česky nemluvilo. Okamžitě jsem se ho křečovitě chytla a odmítla ho spustit z očí i z mých rukou. Zachránce! Hrdina! V ten moment jsem ho milovala! Ne, nepustím se ho a kdyby mně chtěl náhodou prchnout, praštím ho po hlavě deštníkem! Do odletu zbývaly dvě hodiny (prý), říkal. Uklidnila jsem se však až v momentě, kdy mne usadil a nade mnou se psalo: San Francisco, hodina, číslo letu – a ono to souhlasilo s mou letenkou.
A začal povídat…
     Jéžišmarjá, ten byl ukecaný. A ješitný! Chlubil se svým majetkem, rozsetým dle jeho slov po celém světě. Všude měl vily s bazény, cestoval jen tak nalehko s podezřele tenkou taškou. Tam by se mi vešla akorát rtěnka a doklady. Cestoval často, cestoval zřejmě rád a asi to byl obchodník se zbraněmi, drogami nebo bílým masem. Nevím. Bylo mi to jedno, hlavně, že letí tam, kam já…