Nedokazala jsem hned odpovedet, byla jsem udychana z toho sprintu, srdce mi litalo jak splasene, nemohla jsem popadnout dech a svou ubohou franstinou se jim pokousela vysvětlit, co se stalo. Bylo videt ze se tohle nikomu nelibi. Takove veci v rezortu rozhodne nepotrebuji. Snazila jsem se jim popsat, jak asi vypadal a co mel na sobe, ukazala jim potrhanou bluzu, stopy po sevreni na pazich a rekla  jim, ze mne mohou najit v pokoji cislo 15, ze jsem unavena. Po pravde receno jsem nemyslela, ze by ho jeste mohli najit, urcite zmizel hned jak uvidel, ze jsem se dostala z jeho dosahu.   Vlitla jsem do  pokoje, cela rozcuchana a vypenena; kdyby Alain prisel do diska jak mi slibil, tohle by se nestalo... ale jasne, jeho fotbal!!! Pohledl na mne od televize a  vydesil se. "Co se Ti stalo?" "Celkem nic", odpovedela jsem nastvane. "Jenomze po ceste z diska mne nejakej Arab malem znasilnil!"

"Ty jsi nesla s temi Nemci?" "Ne, predstav si t,o ze mi bylo bez tebe smutno a nebavila jsem se, tak jsem sla za tebou!" Se vzlykanim jsem mu vypravela celou prihodu. "Mon cheri" objal mne, "Uz na to nemysli, je mi to moc lito, ze jsem te nechal jit samotnou... jsi v poradku?" "Az na tech par modrin, jo!"

      Abych se uklidnila, sla jsem se osprchovat  a pak jsme si sedli jeste na terasu, ale za chvili se mi chtelo spat... Rano  jsme si objednali snidani na verande. Bylo pomerne brzo rano a velice prijemne... Pod nama se leskly ty zdejsi puvabne minivodopadky, byli jsme od nich tak blizoucko! Ranni slunicko je pozlacovalo a ja jsem se citila zase uz ve sve kuzi... "Dneska pojedeme do  Douz ... a vis co? Chtela bys na trip s velbloudama?" (To bylo moje nejvetsi prani...) Sli jsme se odhlasit z hotelu. "Muzete moment pockat, prosim?", rekl recepcni a odesel vedle do kancelare. Podivali jsme se na sebe... ze by jim zase vadilo, ze nejsme manzele? No, ted uz je nam to stejne jedno... Prisel starsi pan, ktery se predstavil jako reditel hotelu. Napred se nam omluvil za vcerejsi incident, vyptal se mne na podrobnosti (dokonce v anglictine!). Pak nam jeste řekl, jak velice ho mrzi osobne, ze neco takoveho se mohlo stat v jejich resortu. Toho darebaka bohuzel uz nechytili, ale abychom na dukaz, ze to hotel skutecne mrzi, prijali tedy pohostinstvi zdarma...

 Prijali jsme podekovali, pochvalili jejich resort a slibili, ze zase prijedeme, rozloucili jsme se, sedli do auticka a jeste jsme se vratili nekolik kilometru zpatky do oasy Tozeur, kde  — jak nam povidali nasi nemecti pratele — je mala zoo. Jsou tam velbloudi, kteri piji slamkou, cviceni skorpioni a hadi. Byla to napul zoo a napul takovej malej cirkus. Byla jsem tim nadsena, i když ti skorpioni...  Po ceste zpatky jsme se dostali do pisecne boure. Nikdy driv jsem si nedovedla nic takoveho predstavit. Nebylo videt ani na krok, Alain vubec nevidel, kde je silnice. Ja taky ne. "Nezustaneme tady dokud se to neprezene?" zeptala  jsem se ho. "No jo, ale jak vis kdy se prezene? Dneska, zira, pozitri? — ne, jedem...". Obcas jsme museli vystoupili z auta, abychom se podivali, jestli mame pod nohama jeste silnici… boure na nas nelitostne hazela tuny pisku, do oci, do nosu, tvari, dychat jsme mohli jen pres satek  na obliceji ... a bylo strasne horko, na nahych rukou mi pisek vydrel cervene skvrny. Najednou jsme jeli ve tme a nebyla noc....nedovedla jsem si představit, ze v tomhle mohou jezdit beduini na velbloudech. Asi jsou uz zvykli. Ja jsem si však zvykat nehodlala. Pisek byl strasne jemnulinkej a vnikal uplne vsude po celem tele i skrze obleceni ... Nakonec Alain prece jenom zastavil, ze v tomhle se neda jet, sedeli jsme v aute zrovna u oazy Degache. Bylo to  u Chot El Jerrid, nejvetsiho  slaneho jezera v Tunisku. Arabove mu rikaji Jezero smrti, protoze se tady casto ztracely cele karavany. Dneska nastesti to uz neni tak zle, protoze jsou tu vetsinou uz silnice, aspon k tem hlavnim osadam. Driv bylo jen par lidi, kteri dokazali karavany bezpecne prevest pres jezero. Tunisane veri, ze je to rodiste boha Poseidona...

      Asi po dvou hodinach se zdalo, ze uz boure uticha . Vyrazili jsme dal na cestu. Zastavili jsme se jeste v jednom obchode, kde prodavali poustni ruze. Jsou to zkamenele kytky vsech velikosti a tvaru vytvorene piskem a soli. Nez jsme dojeli do Douz nebylo po bouri ani stopy. Douz je ospale misto po vsechny dny v tydnu, krome ctvrtka. Ve ctvrtek je trh a do Douz brzo rano prijedou nomadi a prodavaji velbloudy, dobytek, nakupuji, vymenuji a je tam pry desne rusno. Rika se tomu Nomad market. Krome toho je tam male muzeum, ktere ukazuje zivot nomadu a ruzne rostliny z pouste. Nas nejvic zajimalo, kde najmout velbloudy; tedy abychom byli presni, dromedary. Velbloudi maji dva hrby, ale v Tunisu neziji. Dromedari maji hrb jen jeden. Courali jsme se bezcilne ulicemi mesta Douz, coz znamena francouzsky "Dvanact" (kdysi zde byla dvanacticlenna vojenska posadka, opustene baraky jeste stoji). Lide byli velice mili a prijemni, neprilis zvykli na turisty, jeden tmavy muz v bilem vlajicim habitu nam nabidl velbloudy k projizdce, ze by s nami jel jeste s jednim pritelem. Predstavil se nam jako Mustafa a hned se nas ptal, jestli mame kde prespat, ze nam pujci stan na zahrade. Myslim ze se bal, ze by nas mohl ulovit nekdo jiny a chtel nas mit pod kontrolou. Alain s nim dohodnul cenu velice přijatelnou — na dva dny!    Pak jsme sli spolecne nakoupit potrebne veci, napriklad kvuli strasnemu vedru se opravdu hodi klobouky se sirokym okrajem, chrani oblicej pred primym sluncem. Navic neni videt do obliceje a u zen je to ocenovano jako znamka skromnosti. Mne s nim pustili i do mesity. Dalsi dulezita vec je strikaci lahev s vodou, desne zajimava vecicka. Je na baterky a ma  pripojeny fen na ochlazovani, verte, ze tam k nezaplaceni! O potraviny nam rekl Mustafa, at se nestarame, a na veceri nas pozval domu. Bylo to opravdu zajimave, predtim jsme byli v muzeu, kde ukazovali zivot nomadu... a ted jsme sedeli v jejich cernem stanu ( plst se vyrabi podomacku z kozich chlupu) a povidali si s nimi. Mustafova zena Zohra, usmevava a mila, se spoustou tetovani, varila venku na otevrenem ohni. Mustafa prinesl nejake piti v plastikove lahvi a nalil nam kazdemu do hrnku. Bylo to vynikajici, nikdy jsem netusila, jak muze byt kozi mleko dobře J. Pak nam dal ochutnat jeste kozi syr, byl trochu kasovity, ale taky velmi chutny.  Zohra zatim uvarila  pro vsechny maso v pikantni omacce s nezbytnou harisou. Zeptala jsem se, co to je za jidlo a dozvedela se ze "camey" velbloudi maso. Mustafa pritom mrknul na Alaina a řekl, ze po velbloudim mase se nejlip miluje J.  Pak nas zavedl na zahradu k nasemu stanu pro hosty( vsechny jsou jen cerne), uvnitr bylo veskere pohodli, postel a velbloudi deky.   

     "Tak dobrou noc", rozloucil se s nama Mustafa. "Vyrazime rano v sedm!". Kolik jsme dluzni?" zeptal se jeste Alain. Mustafa se usmal. "Mily priteli, nomadi si nenechaji platit za něco, co dostali od Boha!"

Alena Kennedy, Yukon, Kanada