Jednak pro sebe, jednak eventualne pro dalsi caparty po ceste... Kdyz jsme se odhlasovali z hotelu, recepcni nam vypravel o vodopadech nedaleko odsud, na zacatku Sahary...Maji tam pry byt krome  canyonu i vodopady..  Podle toho, jak nam to licil, se muselo jednat o neco velice podobneho Niagare,  jenze hodne divocejsi a mohutnejsi.

   Melo to byt nekolik kilometru od osady Chebika, tak Alain ji pracne na mape vyhledal. On ridil, ja navigovavala.  Nastesti nebylo moc kde zabloudit. Narazili jsme na prvni oazu, u ktere byl nadherny canyon. Neodolali jsme a sli jsme se podivat kolem. Objevili jsme stare berberske mesto, neskutecne jako sen. Proc bylo tohle mestecko opusteno?  Pozdeji jsme se na to ptali domorodcu, ale nikdo uz nevedel, jenom rikali, ze to uz je davno… Jeste tam stalo par opustenych domku, ale jinak tam patrne zili  jen duchove. Vesli jsme do jednoho z nich, mel jeste dokonce dvere, ktere zaskripaly v protestu kdyz jsme je otevreli. Duchy asi skripot vyplasil, protoze uvnitr jsme uz zadne nenasli. Domek byl naprosto prazdny, nebylo v nem vubec nic, jen spousta pisku. Vedle domku rostly datlovniky... nikdy ,jsem nemela rada datle, co se v Cesku prodavaji ve slisovanych balickach pred vanocemi, ale ta vune i chut zdejsich datli mne omamila. Pripadali jsme si jako Adam a Eva v zapovezene zahrade — naprosto osamoceni… zije vubec jeste nekdo na celem svete, nebo jsme uz zustali jenom my dva? a kde je ten archandel Gabriel s plamenym mecem, aby nas vyhnal z tohoto raje?

    Sedeli jsme pod palmou, krmili jsme se navzajem  datlema a neprisel zadnej andel a dokonce ani zadnej z duchu tohoto udoli J.  Jenom jsme premysleli, jestli v raji bylo taky takove horko... a to nas nakonec donutilo se zvednout z tohoto zacarovaneho mista a dostat se zpatky k nasemu nastesti klimatizovanemu auticku... 

     Chebika byla mala vesnicka s palmovymi stromy. Zajimava byla opravdu jenom temi vodopady, tedy ja bych je nazvala mini-vodopady, s Niagarou to rozhodne nemelo nic do cineni…  Prislo k nam nekolik mladych  mistnich Berberu a  ptali se nas, co si o nich myslime... Byli tak nadseni  a hrdi, ze  se maji cim pochlubit, ze jsme nemeli to srdce kazit jim radost a Alan mel spoustu slov obdivu a ja  prizvukovala. A nakonec proc by ne, ono opravdu tady na kraji Sahary to neuveritelne bylo...  

     Pochopitelne se nam snazili prodavat datle (dagla) a zdejsi polodrahokamy, a Alain mi jeden koupil, jen tak — abych mela na pamatku. Jeli jsme se  podivat dal po tehle krajine divu... a po obou stranach silnice jsme videli slana jezera. Byla to v podstate dost nezajimava krajina s vyschlymi dotty. Dott je jezero, ktere ma malinko bahnite zelene vody. Sul ususena sluncem  pusobi dojmem normalni rovne silnice a kdyz slunce na ni zari a je horko, objevuji se prave faty morgany... "Podivej Alaine, podivej se tamhle!  vidis to auto, co tam jede?" Alain se  podival, ale auto nevidel, ale za chvili uvidel zase on fontanku s vodou, kterou jsem nevidela ja... Pripadalo mi, ze jsme se oba zblaznili, ale ja opravdu to auto videla... nez se mi vytratilo v ridkem horkem vzduchu... 

   " Alaine!" najednou jsem vykrikla, "jedes do jezera!" Bylo to opravdu v nejvyssi cas a tentokrat to nebyla fata morgana. Jeste par metru a byli bychom zapadli. Docela jsme se vylekali, protoze tady fakt nebylo videt kam jet, vsude  jenom zaschla sul; kdyby byla zima, tak bych se podivila, ze na Sahare maji snih, presne tak to kolem vsude vypadalo. Nejhezci bylo jezero Sallow, ale ne pro krasu soli (i kdyz ta sul je jednou z vyznamnych industrii Tunisu), ale videli jsme tam ruzove plamenaky.....

A pak jsme narazili na osadu Zarzis, kde byl jeden resort, ktery nam sliboval bazen a saunu a disko. My jsme neodolali a rozhodli se, ze zustaneme pres noc. Vypadalo to opravdu uzasne, umele jeskyne, postaveny v prehistoricke architekture, ktere pry kdysi obyvali puvodni majitele. Nadherne tradicni berberske vzory, opet ta jasne modra barva skombinovana s bilou..........vzdusne velke pokoje s posteli obrovskou jako letiste, neodmyslitelna terasa, ze ktere se dalo po nekolika schudkach sejit dolu do zahrady. Byla uzasna hlavne v noci, jsou z ni videt vodopady a bazen, ktery nas lakal nejvic a taky jsme si hned sli v nem zaplavat. Seznamili jsme se tam s nekolika mladymi  Nemci, byli na dovolene s cestovni kancelari, a ti tady take zrovna travili odpocinkovy den. Ti uz meli Douz a Saharu za sebou a ziskali jsme od nich par velice potrebnych informaci. Jelikoz primo u bazenu byla taky restaurace, navecereli jsme se vsichni primo tam, jeste si sli chvilku zaplavat a domluvili se na disco vecer.  

     Sami uz jenom s Alainem jsme se sli projit do zahrady  Planovali jsme. co budeme delat v Douz, kam dojedeme zitra. Pak jsme se vratili do pokoje, jenze milacek objevil televizi, hned ji pustil a nestesti....hral se zrovna fotbal a to at hraje kdokoliv, Alain je neodtrzitelnej.      Ja jsem se chvilku zlobila, ale pak jsem to vzdala a sla zatukat na pokoj tech nemeckych kluku, jestli pujdou na disko... Alain na chvilku vzhledl od televize, jenom aby mi rekl, ze prijde hned, jakmile to skonci....Docela mne to mrzelo, doufala jsem, ze pujde se mnou, nikdy jsme na disku spolu nebyli.  Za chvilku se objevili Hans a Gunter a sli jsme pres obrovsky dvur, plny jasminu a magnolii, po ztemnele cesticce, az k mistnosti diska. Bylo to disko, kde opravdu nebylo slyset jedine slovo, hudba dunela az k bolesti hlavy,stridave barvy palily do oci... najednou jsem zalitovala, ze jsem sem vubec sla.

    Navic tam nebyla ani jedina zena, jenom sami muzi a ti tancili mezi sebou... ne, nebyl to homosexualni klub, ale  Arabky na disko pochopitelne nechodi  a je  malo  a jen urcity typ dobrodruznych Evropanek, ktere by obetovaly dovolenou a penize za cestu na Saharu — a ty tu zrovna nebyly. Bylo to opravdu neprijemne, jak se na mne vsichni divali,  zvlast uprene se na mne dival vysoky a statny Arab s knirkem — az mne to znervoznelo. Sla jsem nekolikrat tancit s Gunterem i s Hansem (s obema dohromady), a Alain porad nikde. Obavala jsem se, ze po fotbale usnul. V posledni dobe jsem byla zvykla mit ho porad vedle sebe a tak mi opravdu chybel. S Gunterem a Hansem jsem se domlouvala ted pro zmenu nemecky, kdyz tam Alain nebyl, jinak jsme zustavali u anglictiny, ktere rozumel i on. Asi po hodine jsem na ne zarvala, ze se pujdu podivat po Alanovi — jinak nez rvat se tam nedalo.. Hans zakyval hlavou, ze rozumi, a ja jsem vyklouzla ven s jistotou, ze se tam uz nevratim. Sla jsem pomalu po te kytickove cesticce, kdyz jsem za sebou najednou uslysela rychle kroky. Otocila jsem se, protoze jsem myslela ze za mnou jde Hans a strnula. Tesne za mnou stal  ten Arab, ktery  mne sledoval celou  dobu v disku.

     Pritahl si mne... a sevřel kolem pasu…

Alena Kennedy, Yukon, Kanada