"A proc bych to mel delat?" "Treba abys videl mesic, hvezdy..." „Ty vidim i tak, a nemusim spat venku!" Zabolelo mne srdce vědomím, jak jsme kazdy jiny.....ale ne, neni to tim, ze jsme jine narodnosti, Lukas se na tohle dival stejne jako Alain... Cela cesta byla nadhena, syte zelena, svezi, zavlazovana zeme s pastvinami se zacala najednou menit. "Vjizdime do Atlasu", rekl mi Alain. Je tu prekrasne, zda se mi, jako by okolni skaly byly opravdu utkane z hedvabi... Nedalo mi to: "Rada bych se podivala na nejakou skalu, co myslis?" rikam Alainovi. Ten se vydesil: "Ted? mon cheri, podivej se na hodinky, měli bychom dojet aspon do Sbeitly...."No a co?   Mame spat tady nebo nekde jinde?" "Ve Sbeitle je  hotel." "Tady muze byt taky, ne?  Pojd, vezmeme to  na tuhle odbocku..." "Ty jsi blazinek, vzdyt uz se stmiva!" Pritulila jsem se k nemu a polibila ho. "Ze to udelas kvuli mne? Mne hrozne zajima, co tam je! Vis, vzdycky chci videt, co je za nejblizsim rohem, kopcem, skalou, potokem....Ty ne?"

   Jedeme stále vic a vic nahoru a nakonec vjizdime do male vesnicky primo pod skalami. Baraky na spadnuti postavene z hliny, doskove  strechy, mala uspinena decka, pole jako troud, zarostla velikymi kaktusy. Zoufaly  nedostatek vody, zeny pro ni chodi s amforami na zadech, kolik kilometru v tom horku..  Amforu drzi pasek, ktery ma zena kolem cela. Nejblizsi "obchod" tak deset kilaku...Jo romantika, zit takhle tyden, tak to slovo vypustim ze slovniku.... Ono vubec je to s tou romantikou zvlastni, pomyslela jsem si. Kdyz v tom clovek zije, tak za chvili je to normalni a je to jenom tvrda prace. Ovcak honi ovce na nejvyssi vrcholek, jen tam roste malinka travicka, dole by chciply hlady.

     Lidi jsou velice prijemni a mili, auto pripada mistnim detem jako uzasna hracka.... Zavidim Alanovi, ze se s kazdym domluvi, je to neuveritelne, ale snad ani tady neexistuje nikdo, kdo by neumel francouzsky... Zacinam se citit menecenna. Ti lide mluvi samozrejme a perfektne dvema recmi a nikde nestudovali, vetsina z nich snad nikdy neopustila vesnici. Zarlim. Ptame se po hotelu, ale vsichni jenom vrti hlavou. Hotel tady neni. Klopim oci pred Alainovym vycitavym pohledem. "Najednou k nam prijde zena zahalena do safsari (tak se jmenuje to bile prosteradlo:) a zve nas na veceri. Vime, ze kdybychom nesli, tak ji urazime a to bychom neradi, takze pozvani prijimame. Vejdeme do domku, ktery se nelisi moc od toho, co jsme videli uz v Carthagu... Ohniste venku, nekolik zen a  muzu, asi sest bosych snědých deti.... a k veceri kuskus, tradicne jedeny z jedne misy... K me radosti maji v tehle rodine lzice, (aspon pro navstevy).  Alain dava detem cokoladu a zvykacky, ktere jsme vzali nastesti s sebou... a deti jsou prestastne.

     Nase zasoba bohuzel dlouho nevydrzi. Alain uz ma na kline asi  5ti letou holcicku a na muj klin se sape jeji mladsi sestricka. Vyptavame se dospělých, jak zde ziji v tak primitivnich podminkach, oni nam vsechno vysvetluji o tehle vesnici  a mezi tim obe usmudlane holcicky naprosto pohodove usinaji.... Zcela samozrejme je nam nabizeno, abychom prespali u nich. Alain mi tvrdi, ze to muzeme zvladnout jeste do Sbeitly, ale ja se nechci vzdat skal a znovu se mi podari ho uprosit. Vidime ovšem, ze maji sami nedostatek mista a tak pozadame jenom o deku navic. Jednu davame pod sebe a druhou se zakryvame a ulehame v jejich zahrade.

     "Je to tak zle spat venku?" Alain mne bere za ruku: "Jsi desne strestena, vis to?" Pokrcim  rameny, protože nevim, co mu pripadne na mne stresteneho. "Uz dlouho se chystam ti něco rict, ale nechame to na rano", objal mne pod dekou Alain. Rano nas probudilo slunickem a horkem, nekolik blechatych kocek se nam otiralo o deky. Sli jsme se rozloucit se svymi hostiteli a museli jeste s nimi posnidat. Zajeli jsme autem az tesne ke skalam, nechali ho tam a vydali se nahoru.  Pripomnelo mi to trochu Pulciny....moje nejmilovanejsi skaly na svete. Vystup byl trosku namahavejsi, ale ne o tolik. Hezky dopoledni vyslap....bylo to asi 700 metru vysoko. Vylezli jsme na vrsek a ja jsem se zacala rozhlizet kolem. Ovce uz tady byly i s ovcakem, ktery si chtel moc s nami povidat.

     "Alaine, vidis tamhletu skalu...? "Vidim, ale uz mne nepresvedcis" zasmal se. "Uz jsem to naprosto pochopil! Zadna dalsi nejblizsi skala! Jak slezeme dolu, tak te nacpu do auta a jedeme do Sbeitly!" Zaprotestovala jsem,  ze mu chybi romantika..." Nechybi, vzdyt jsem Francouz.. Copak jsi necetla pana Dumase? Tam je prece romantiky az dost." "Milacku, papir snese vsechno, kdo vi jak to vsechno bylo!", nedalo mi to ho nepodrazdit! Podival se na mne ublizenym pohledem a slezame ze skaly. Za hodinku jsme u auta a za chvlku konecne v Sbeitle, neboli jak se bezne tomuto mestu říká — Sufetule. Je to starodavne mesto ztracene v horach Atlasu. Je zde nadherne modra obloha, kdyz jsme prijizdeli do města, tak jsme videli z auta stany kocovnych berberu a velbloudi karavanu, pomalu se pohybubujici smerem k jihu. Olivovniku je tu stale hodne, ale velke prostory mezi jednotlivými stromy uz svedci o tom, ze zacina nedostatek vody. Mile nas prekvapilo, ze jsme tentokrat nemeli zadne problemy s ubytovanim. Dokonce ode mne nikdo nevyzadoval ani moje papiry, stacil jim Alainuv pas. V pokoji jsme se napred osprchovali  a sli se podivat na ruiny. Město bylo postaveno uz v 1. stoleti n.l. a vybudovali ho Rimane. Podle toho taky vypada, tyhle ruiny by spise patrily nekam na Apeninsky poloostrov!

     I kdyz je Sbeitla jedno z nejvic zachovalych mist v Tunisku, o jeji historii se moc nevi. Prosli jsme Antonine Gateway, venovany pamatce po emperoru Antoniu Piousovi a jeho dvou synech Marcu Aureliovi a Liciovi Verusovi, postaveny ve stylu archy triumfu.. Tri chramy — z nich Jupiteruv byl nejlepe zachovaly, u Minervy chybel strop a Juno vypadal, jako by do nej spadla bomba... Nejvic se mi libily fontany, ktere sousedily s amphiteatrem, i kdyz voda v nich bohuzel nebyla. Amphiteatr sam byl v dost spatnem stavu.Tam jsme take prohlidku mesta ukoncili, protoze zaclo byt strasne horko, a my jsme byli unaveni jeste ze skal. Sli jsme na veceri, vzdyt jsme od snidane nic nejedli krome rychleho zastaveni na sendwich. V restauraci jsme si objednali brik a rybu. Alain chtel uz jit nahoru do pokoje. Pripadal mi trosku nervozni....
     "Alaine, tys mi rikal vcera vecer, ze mi neco reknes, pamatujes?" "Pamatuju, ale nevim jak ti to mam rict.." "Copak? Zamiloval ses do nejake krasne Arabky a ja se mam odstehovat?" zeptala jsem se v zertu. "Ne... to nee, ale vyjde to nastejno....vis za par tydnu mi konci rok v Tunise... a Christianovi a Jean-Marcovi jeste driv. Nikdo jsme ti to nechteli rict... a vilu uz nikdo po nas prebirat nebude..." Na moment se mi zastavilo srdce...nedovedla jsem si představit, ze odjede, vedela jsem, ze k tomu dojde, ale doufala jsem, ze tou dobou uz budu pryc taky... "Nemohu te tady prece nechat samotnou monsu...

Myslim na to celou dobu, ja vim, je to ode mne desne osklive, takhle nam kazit dovolenou... Ale bylo to na mne moc, trapim se uz co jsem si to uvedomil, ze tady vlastne zůstaneš sama."

     "Alane, budes muset odjet, vzdyt se ti uz moc styska po Francii. A co bys tady delal? Celou dobu se tesis, az ti to tady skonci...." zamyslela jsem se. "Ochocil sis lisku, vid? Ale neboj, lisky prezivaji..." Prezivaji, pomyslela jsem si v duchu....ale jak? Co budu delat bez toho dlouhovlasého nezneho kluka, ktery byl se mnou ve vsech mych starostech a problemech? A  zase se mi vynorila jedna trampska pisnicka: "... co bude dal mi nikdo nepovi...." "Mel bych jedno reseni", ozval se do nastaleho ticha Alain."Co kdybys nechala plavat Kanadu a sla se mnou do Francie? Citim za Tebe zodpovednost, chapes?“
“Alane, zodpovednost je malo, aby sis nekoho bral ty, a vdecnost malo, abych si nekoho brala ja..."
"Je nam spolu dobre, ne? Zijeme spolu uz 3 mesice a nikdy jsme nemeli jedinou hadku..."
"A jak se mam s tebou hadat, kdyz jsi tak desne milej kluk? Mam te rada.."
"Ja tebe taky" vzal mne do naruce "Takze pojedes se mnou?"

"Dej nam obema cas milacku.....kdy mas odjizdet? "V polovine listopadu."
Tu noc jsme toho moc nenaspali…