Jenze se ukazalo, ze s hotelama to nebude tak jednoduche, v tomhle svatem meste... Prosli jsme jich aspon osm, nez jsme se mohli ubytovat. Kairouanskym muslimum vadilo, ze nejsme oddani a my chteli, bychom mohli spat v jednom pokoji......nastesti v hotelu Amine byli rozumnejsi a tak jsme se hned nastehovali, nez si to  rozmysleli. Pokoj byl velice hezky, cisty,  s veskerym prislusenstvim, vzali jsme ho vsak jen na jednu noc. protoze bychom se radi zitra dostali do Sbeitly, dalsiho mesta ruins... "Za chvilku z te historie omdlim" rekla jsem Alainovi. Tak jsme radeji sli dolu do restaurace, ale objednali jsme si  jenom  salaty, ja „salata mechvia“  Alain „salata tunisiene“. Po tom obede s Warrenem jsme moc hlad nemeli a taky kdo by mel v tom horku... Po veceri jsme jeste chvilku posedeli s nejakymi dalsimi Francouzi, kteri bydleli ve stejnem hotelu. Byla to prijemna dvojice, jen o neco starsi nez my. Vypadalo to, ze opravdu tenhle hotel sbira nemanzelske pary J,  a domluvili jsme se na zitra na snidani a na spolecne prohlidce mesta. Noc byla horka, byli jsme vdecni za terasu, na ktere jsme jeste pak s Alainem sedeli dlouho po pulnoci pri lahvince vina.

     Rano jsme se setkali s nasimi novymi prateli, JeanPaulem a Marie-Ann, drobnou hezkou tmavovlaskou.  Marie-Ann navrhla, abychom si najmuli na prohlidku Kairouvanu pruvodce. Prijde nas to levneji, kdyz budeme ctyri. Pripadalo nam to jako dobry napad. Vysli jsme z hotelu a uplne nas zahltilo slunce a vedro bylo tak strasne, ze mne  horky vzduch pri nadechovani palil v nosnich dirkach. Nedalo se skoro dychat. Sli jsme kousek po dlazbe, ktera mne palila i pres sandalky. Nejaky arabsky mladik — asi tak v mem veku — za nama prisel a ptal se jestli nepotrebujeme pruvodce. "Potrebujeme" odpovedel Jean-Paul "ale zalezi na tom za kolik!" Mladik chvili premyslel a pak rekl: "Provedu vas zadarmo, ale stavite se v obchode meho otce.  Obchoduje s koberci. Nemusite nic koupit, jenom se podivat ..." Pochopitelne jsme prijali, i kdyz nam bylo jasne ze neco  z nas stejne tatinek vyrazi..." Jmenuji se Mustafa",  predstavil se nas novy pruvodce." Rekli jsme mu svoje jmena a podali si ruce. Nase prohlidka byla vedena pochopitelne ve francouzstine a Alain mi prekladal, aspon co stacil. Nekdy musel Mustafu zastavit, protoze mluvil prilis rychle, ale Mustafa si brzo uvedomil muj problem a mluvil opravdu pomalu a porad se dival po mne, zda rozumim. 

    Zavedl nas prvne do nejslavnejsi mesity Grand Mosque, kde je nejstarsi minaret na svete. "Kairouanu se rika Mesto stopadesati mesit. a prvni mesity nemely minarety" vysvetlil nam."Muezinove svolavali verici z vrsku mesity. Chcete jit dovnitr?" "A muzeme?" zajimaly jsme se hlavne Marie-Ann a ja. "Muzete, jenom si musite vsichni sundat boty." S ulevou jsem se zula. To mi pripadalo na mesite momentalne nejprijemnejsi....Vesli jsme dovnitr. "Je tu koberec, ktery jsme dostali od Saudske Arabie, je nejnadhernejsi, jaky si muzete predstavit".   "A kde je?" zeptala jsem se.Ty hadry, na kterych jsme stali mi tak uzasne nepripadaly. "Tady, je pod tema kobercema, aby se nam neznicil…"

     Mustafa nas tahl zase o par mesit dal a nevynechal snad jedinou. Uz jsem byla unavena z vedra a vsimla jsem si ze Marie-Ann je na tom stejne, ne-li hure. Nepamatuju si jmena vsech tech mesit, vetsina jich byla stejne pro mne nesrozumitelna..Pak mne upoutala jedna, do ktere se slo pres obchod s koberci, ale i kdyz jsme si to v prvni chvili mysleli, nebyl to obchod jeho tatinka. Tahle mesita byla znama pro svoji slavnou studnu, jmenovala se Bi'r Barouta a vazaly se k ni legendy, ktere mne zajimaly. Jedna byla o tom, ze islamsky dobyvatel Uqua bin Nati l-Fihri polozil hulku na zem a zacala tect voda. Druha verze říká, ze voda tam pry uz byla, ale Uqua nasel zlaty pohar, ktery ztratil ve studni v Mecce. To byl pro muslimy dukaz, ze mezi Meccou a Kairouanem tece podzemni reka a ta dela vodu Bi´r Baroudy svatou.

     "Co tady dela ten velbloud?" otocila jsem se na Alaina. Mustafa to zaslechl a pobidl mne, abych se napila z poharku, ktery mel velbloud privazany na hrbete. Ubohe zvire se zavazanyma ocima chodilo dokola a pohanelo jednoduche cerpadlo. Bylo mi ho lito, z huby mu tekly sliny a vypadal celkove zubozene. "Muslim,  který se napije vody z tehle studne, nemusi do Meccy" vysvetlil Mustafa. Jeste jsme zvladli Mesitu tri dveri a studnu se svatou vodou v mausoleu Sidi Sahbi the barber, ktery se proslavil tim, ze v kapse stale nosil tri prorokovy vousy. 

     Souk jsme si ovsem odeprit nedokazali. Miluju arabske souky, to smlouvani a barevnost....No a ten zdejsi opravdu stal za to. Kairouanci vazou prekrasne koberce. Mnohe  jsou v prirodnich vlnenych barvach a uprostred maji kvetinovy vzor. No jo, ale co s nimi? A krome toho jsme vsichni meli na mysli, ze nas ceka jeste tatinek J.  Krome kobercu se nam libily mistni vazy, podnosy, talire, misy a vyrobky z kuze. Meli tam nadherne strevicky... A bylo to prave u strevicku, kde jsem se nejak zakoukala a najednou jsem zjistila, ze jsem sama. Bez pruvodce a bez Alaina. Jelikoz jsem na ztraceni sama sebe naprosto zvykla z Ceska, nemohlo mne to nejak rozhazet. Uz v Cesku mi tvrdili, ze jsem schopna se ztratit v telefonni budce a jednou jsem k narozeninam dostala od Tapiny jako darek sadu vlajecek. Bylo na nich napsano: "K ohni", "Do spacaku". "Domu". "Ke kamaradum","Na zachod" a podobne… Taky jsem se jednou ztratila ve skalach a kluci nedosli kam meli, protoze mne celou noc hledali, naprosto si jisti, ze jsem nekde spadla. No. a ja si nakonec. utahana z marneho bloudeni, rozdelala ohen, rozbalila spacak a klidne usnula. V noci jsem se probudila zimou a mokrem a zjistila, ze jsem si ustlala v zamrzlych bazinach (bylo to v zime), a diky ohni se pode mnou puda roztavala ... No, prezila jsem do rana, ale prijemny to nebylo a tou dobou uz mne hledala i policie....

     Ale ted jsem vedela, ze jsou nekde na souku, tak proc bych se mela vzrusovat? Zustala jsem pobliz, kde se mi ztratili a prohlizela jsem si obchody. Zato Alain zpanikoval a zacal vsechny honit po celem souku, malem se pohadal s Mustafou, proc mne nehlidal... Nakonec mne nasli ve vrelem — byt ne moc srozumitelnem hovoru — s prodavacem velbloudich sedel. Radil mi. ktere by pro mne bylo nejvyhodnejsi… Verili byste, ze mi jeste Alain vynadal, proc se ho nedrzim? J J J Rekla jsem mu, ze mne mel drzet on a nenechat mne ztratit! . "Chcete se jeste jit podivat na severni stranu mesta?" zeptal se Mustafa.  "Jak je to daleko? A co tam je?"zeptal se Alain. "Milacku, tam mne nedostanes ani za nic. Ja uz fakt nemuzu ..." "Uz nechces jit nikam?" Vtom jsem skoro narazila na kravskou hlavu obalenou mouchama a povesenou nad nejakym obchodem. Divaly se na mne kalne mrtve oci. Mustafa mne v posledni chvilce zachytil, bylo mi na omdleni. "To tady je zvykem, vsechna reznictvi to tak delaji...  znamena to, ze maji cerstve maso."

    "Moc dekuju za takove zvyky" ozvala se pobledla Marie-Ann. Ani ona uz nestala o dalsi prohlidky a tak nasi panove rezignovali s tim, ze holt zensky dneska nic nevydrzeji, ale bylo na nich videt, ze  taky uz maji dost vedra a rikaji to jenom, aby se nam ukazali, jaci oni jsou nezdolni chlapi. Takze  jsme uz zvladli jenom toho tatinka. Mel tam opravdu krasne veci, ale my jsme s Alainem nechteli nic. Nasi francouzsti pratele to zachranili tim, ze si koupili modlici koberecek jako suvenyr domu.

     Z minaretu se ozyval sestkrat denne muezin a jelikoz to nebylo synchronizovane, slyseli jsme to mnohokrát: "Allahu akbar! Haja la Seleh haja la Felleh, Allahu Akbar!"

Alena Kennedy, Yukon, Kanada