Taky mi napsal  Michael, pres nejakeho kamarada by byl schopen mi sehnat praci v Missouri, nekde v pekarne. Sam zije ve vedlejsim Ilinois. Hned jsem mu odepsala omluvu, ze jsem se rozhodla jinak. No — snad to dopadne s tou Kanadou dobre! Pujcila jsem si na cestu od Sylvaina kytaru, nejak jsem si nedovedla predstavit cestovat bez ni. Chybela mi celou dobu..... Vyjeli jsme brzy rano, dokud jeste nebylo tolik horko. Pocitali jsme s tim, ze Dougga neni moc daleko, tak jsem zabalila jenom jednu baketu a kus syra, to pro jistotu a  vzala sebou dve flasky vody. Bylo mi jasne, ze za chvili bude zase horko. Cestu, kterou jsme projizdeli, by patrne bylo mozne nazvat Tuniske Švýcarsko, aspon jak ja si Svycarsko představuji J ... Alpske louky, krasna  silnice, jenom to neuveritelne mnozstvi olivovych sadu se mi sem nehodilo!

     Dougga je  mesto v horach, jsou to vlastne dneska jenom velice zachovale ruiny. Alainovi to pripomnelo Pompeje. Sli jsme po zachovalych ulicich mesta a ja si uvedomila, ze jsou v lepsim stavu nez ulice v Ceskoslovensku. Divadlo bylo první, kam jsme se sli podivat. Kolem nas vsude korintske sloupy, vysoke zdi a kusy kamenu, na nichz byly vytesany napisy v latine, ktere jsme  nedokazali precist. Nahledla jsem do pokoju, kde se umelci tehdejsi doby licili a pripravovali k vystoupeni a najednou mi chybela kytara... Byli jsme tam sami a ja jsem chtela vedet, jak se asi citili ti, kdo tu vystupovali? Kytara byla v aute, jen par metru a Alain se nabidl, ze pro ni dobehne.

Vratil se s kytarou a byl to uzasny pocit, kdyz jsem ji v tichu stareho rimskeho mesta ladila. Vzpomnela jsem si na Tapinu, svoji nerozlucnou kamaradku... Kdysi to byl nas velky spolecny sen, projet Saharu stopem.

     Zacala jsen hrat pisnicku, co jsme casto hravaly, Blacky Joe... "Jo, hej, co je Sahara proti my strasny zizni....." zaznelo starym amfiteatrem. Uplne jsem se polekala, jak silne. Rozhodne jsem nechtela delat produkci pro ostatni turisty, ale uz se jich par sbehlo. Zazpivala jsem jeste jednu pisnicku, o ktere jsem vedela, ze ji budou vsichni znat: "Skoda lasky". Nemylila jsem se a vzbudila jsem velky aplaus. Pak jsem se rozloucila, vzala do ruky kytaru a sli jsme se podivat na dalsi zajimavosti. Jeden pan za nami jeste bezel a  moc mi dekoval,  pry tuhle pisnicku slysel naposledy asi pred triceti lety, kdyz byl v Plzni a ze jsem mu udelala velkou radost; a jestli by nas mohl pozvat na obed. Doba obeda sice prave minula, ale my jsme ho zmeskali, tak jsme souhlasili. "Jenom hodime kytaru do auta a jsme zpatky!"

     " Nemam se stat potulnym zpevakem? zaseptla jsem Alainovi. "Nebyl by to spatnej napad, budes nas zivit celou dobu? To usetrim penez! J  Jeste aby nam  nekdo platil hotely a nebudu penize vubec potrebovat!" "No..to zase asi by moc neslo, protoze tezko by je nekdo platil tobe. O sebe bych obavy nemela, i když — na druhe strane mas dlouhy vlasy, treba budes mit stesti a nekdo si te splete J. "Tak pockej, to si s tebou vyridim!" zasmal se a polibil mne. " Tak proti takovemu vyrizovani nic nemam",vratila jsem mu pusu. "Radsi pojd, nebo se na ten obed nedostaneme. Domluvim se s nim, ze on zaplati obed a ja piti, bylo by mi trapne nechat ho platit vsechno... Jenom, prosim  te, nezapomen, ze chceme dneska dojet jeste do Kairouanu!"

     Vratili jsme se k nasemu novemu znamemu a on nas vzal do nedaleke restaurace. Bylo videt, ze se tu vyzna. "Vy uz jste tu nekdy byl?" zeptala jsem se. "Ano,  mockrat. Jsem v Tunisu sluzebne, pracuji  dal na jihu, az dole ... na Sahare. Je to zakazane pasmo, od te doby co se nepohodli s Libyi. Prominte, ale ani jsem se nepredstavil — Waren Johnston z Ohia" s usmevem nam podal ruku. Alain nas predstavil oba taky, i kdyz u meho prijmeni zavahal a nakonec to vyresil jenom Alenou.

     Posadili jsme se ke stolu, prinesli nam baketu s harisou (harisa je ostra tuniska omacka, pouziva se absolutne ke vsemu a ve vsem) a pak jsme si objednali jidlo a piti. Byla jsem hrozne zvedava a nez nam jidlo prinesli, zacala jsem se vyptavat: "Vy jste byl v Plzni?" "Ano,  to uz je dlouho, ale ta pisnicka se neda zapomenout — tenkrat jsme si na ni udelali vlastni slova: Roll out the barrel ... dnes se hraje vsude a spousta Americanu ani nevi, odkud jsme si ji tenkrat privezli.... Vy jste Cesi?" "Jenom ja, Alain je Francouz. Ja jsem z Brna. Vy jste byl v Plzni za druhe svetove valky?" "Byl a moc se mi tam libilo, krasna zeme ... dobre pivo.... krasny holky. Vsichni lidi se tam smali a byli tak mili – proste, co si clovek muze prat vic, kdyz je mu dvacet?" "Ceske pivo asi znaji vsude!" "Pro mne znamena jeste daleko vic, ja tam osvobozoval prave ten pivovar – to je nádherna vzpominka navždycky!"

     Prinesli nam jidlo a my jsme dal hovorili mezi sousty, byli jsme navzajem radi, ze jsme se setkali. Moc nas zajimalo místo, kde  pracuje. "Jmenuje se to Borj el-Khadra,  delam tam instruktora, je to az uplne na hranicich s Libyi a Alžírem,  neni tam vubec nic, jenom horko a miny..." "Miny?" "Ano, je to zaminovane vojenske pasmo, taky se tam smi jenom na zvlastni povoleni, ale kdo by tam jezdil, je to opravdu jenom dalsi kus pouste." "A kdybychom tam prece chteli, kde dostaneme permit? Da se nekde sehnat?" vyzvidala jsem. Lakalo mne dostat se nekam, kam se nesmi, to byl muj problem odjakživa.   "Povoleni vam mohu vystavit ja, kdybyste mne chteli navstivit...  Usmal se."ale jen i s kytarou".  "Az pujdeme odsud, tak se stavime u mne v aute a ja vam to napisu. Jak dlouho se jeste tady zdrzite? "Chteli bychom odjet dneska, pocitali jsme, ze se dostaneme do Kairouanu, ale jeste jsme nevideli vsechny zdejsi ruiny, tak nevime", ozval se Alain. "Ja jedu na opacnou stranu a v Tunisu jsem za chvilku, takze za hodinku bychom mohli jit a stihneme jeste vsechno. Nerekli jste mi totiz jeste nic o sobe a to bych vam neodpustil!"

    Muj pribeh ho pochopitelne velice zaujal, jenom vzdychl, ze teda to osvobozovani nebylo vlastne k nicemu. "Jo general Paton chtel tenkrat tahnout dal na vychod a nezastavit driv nez v Moskve, ale vrchni veleni bylo proti ... pry dohody a tak... mohlo to usetrit spoustu neprijemnosti, ale uz tehda v tom byla politika.....a opravdu nechcete do Statu? Mohl bych vam mozna nejak pomoct." "Rozhodla jsem se pro Kanadu, tak uz to tak necham."   Vysvetlila jsem mu svoje duvody a dal mi za pravdu, i kdyz bylo videt, ze ne docela se vsim souhlasi.

     Vysli jsme z restaurace  a sli na prohlidku ruin s Warenem jako pruvodcem; Vysli jsme na hlavni tridu mesta. Tomuhle se rika "kardo maximus“. Tady jezdili Rimane ve svych chariotech, byla to krasna doba, kdy jeste neznali auta a jezdilo se jenom s konma! Proto se tady casto stavuji, kdyz jedu na sever, mam hrozne rad reckou historii. Nedokazal bych kolem projet jenom tak... ."Vidite tenhle dum? Je nejvetsi z celeho mesta. Muzeme se podivat dovnitr. Byvaval to za svych slavnych casu nevestinec. A tahle ulice vede ke Capitolu a k forum. Ano, k forum, protoze fora jsou tady dve. Jedno bylo zamyslene pro obchodniky, druhe pro umelce.Tamhle najdeme chramy Jupitera, Minervy a Mercura. A nezili tu tenkrat jenom Rimane ale taky Berberi…

     Prohlizeli jsme mesto duchu a uvedomili jsme si, ze to vsechno je uz davna minulost. Dosli jsme k Warenovu autu.  Z kufriku na zadnim sedadle vytahl formular s predtistenou hlavickou:   Colonel Waren Johnston  ... U.S.Army — Special Forces ...vyplnil nase jmena a jako duvod uvedl: soukroma navsteva.

     "Tak hodne stesti, a pokud si to jeste nerozmyslite,  tak nashledanou, budu se tesit!"

Alena Kennedy, Yukon, Canada