Myslel jsem na průvody milenek, na desítky minut soubojů o nepodstatné hlouposti. Myslel jsem na Petru a její úsměv, když jsem si jí před lety bral. Nechtěl jsem být neslušný host a tak jsem pohledem lehce navázal kontakt s Klárou. Cítil jsem se příjemně a uvolněně. A věděl jsem, že ona to ví a dokonce to chce. Ležela na boku a pozorovala mě. Pravým stehnem zakrývala svá tajemství a levou rukou měla podloženou hlavu. "Líbí se ti se mnou Pavle?" Přikývl jsem. "Ale já to chci slyšet..." Jako by na mě byla napojená. Najednou mě napadlo, že možná i ona jen něco skrývá a bojí se. "Nějak se cítím klidně a ..." Zastavil jsem se v polovině věty. Přesně takhle jsem se cítíval s Petrou. "...a ... jen pokračuj, někdy to potřebujeme slyšet." Věděla, jak se cítím. Viděla do mě. Ta mlaďounká holka viděla do všech záhybů mozku. Vidličkou si nabrala trošku salátu a kousíček sýra jí padl na bříško.
    Sklonil jsem se a rty jsem ten kousek ukradl. Cítil jsem její vůni a chtěl ji obejmout. V představách jsem to dnes udělal snad tisíckrát. V reálu jsem dostal strach. "Kláro, cítím se zvláštně. Krásně i vyděšeně. Nechci, aby to skončilo nějak lacině." Pohladila mě hřbetem ruky na tváři. "Ale vždyť přece nic nekončí. Ležíme tu, já jsem nahá, ty oblečený. V hlavě máme oba zmatek a povídáme si."
     Sundal jsem si kalhoty, shodil tričko a sednul si na lehátko. Polohu ležícího střelce jsem musel zaujmout velmi rafinovaně. Skoro jsem se prozradil! "Pro chlapa je časem všechno složitější..." Chlap totiž vzrušení nemůže předstírat. "Pavlíku, neřeš to. Věci se buď stanou a nebo nestanou. Všechno ostatní je zbytečné." Usmál jsem se a lehnul si na lehátko. Pozoroval jsem šednoucí oblohu a myslel na její tělo. Klářino tělo. Ležela vedle mě a byla krásná. Věděla, že je krásná a dávala mi klid. Podivuhodný klid. V hlavě mi běželo tisíce vzrušených myšlenek. Neměl jsem z ní strach, ale po letech jsem měl pocit, že by to mohlo mít smysl.
     "Povídej mi Pavlíku..." Poprosila něžně a já cítil, jak často bývá sama a já jsem na tom vlastně stejně. "Když jsem byl kluk, tak jsem jednou četl od Sienkiewicze knížku Quo Vadis. Miloval jsem básníka Petronia a právě ten měl na začátku knížky věštbu: Tvůj život bude odrazem dne, kdy si se narodil. Ale na konci veštby měl i další větičku: A pak přijde ona. Láska. Vítězná a tvá smrt bude žlutý proud s rudými pruhy." Zapálil jsem si. Klára tiše ležela a za zavřenými víčky schovávala myšlenky. Pozoroval jsem její prsní dvorce a myslel na kakaovou barvu jejích bradavek. Chtěl jsem se s ní milovat. Víc, než bych dokázal přiznat.
     "Petronius se narodil, když vybuchl Vesuv. Celý život miloval krásu a když si pro něj přišli pretoriáni, podřízl si žíly. Jeho otrokyně dostala svobodu, ale sáhla po noži s ním. Pak si rány obvázali, pomilovali se a nakonec nechali život uniknout. Spolu. Na loukách rostla žlutá květinka a obvazy na zemi byly zbrocené krví. Miluju Petronia!" „Jsi jako on?“ Usmála se, až jí vyskočily něžné vrásky kolem rtů. Miluji, když má žena ty malinké vrásky.
     "Když jsem byl mladý, tak ano. Cítil jsem se tak nezávisle a bohémsky. Věkem pak ztratíš chuť dělat ukvapená rozhodnutí. Faktem ale je, že jsem se narodil, když k nám vjížděly ruský tanky."
     "Věříš na lásku?" "Věřit? Nevím, možná je to silné slovo. Čím víc je v lásce zklamání, tím víc věříš, že někde ta iluze je. Jenže máš strach ze zklamání a tak se jí vlastně vyhýbáš." "Ale to my dva dělat nebudeme, viď?" Chytila mě za ruku a odvedla si mě k bazénu. Skočil jsem do vody vteřinu po ní. Vynořila se a objala mě. Silně, majetnicky a přitom krásně. "Máš krásné boxerky, ale já jsem nahá a to není fér." Chytila mi je a stáhla tak obratně, že jsem se nestačil hájit. Znovu mě objala a něžně si o mne opřela svá nádherná ňadra. Musel jsem vypadat jako naivní oceánograf, který se pokouší zkrotit ve vodě kosatku. Ta moje mne zatáhla na kraj bazénu a opřela o hranu bazénu. Nemohl a ani nechtěl jsem se bránit: "Jsi nádherná, Klárko." Vydechl jsem a cítil, jak si tělo dělá co chce.
     Klára mne přivinula mezi svá stehna a já cítil, jak vnikám. Pomalu a něžně. Usmívala se a já hledal její něžná místečka. Na konci měla ten nejkrásnější orgasmus, jaký jsem zažil. Sevřela mě tak, že jsem se nemohl nadechnout. Vlastně jsem už ani dýchat nechtěl. Chtěla se mnou milovat možná víc než já s ní. Manželský sex, přidělovaný jako forma odměny nebo trestu, vystřídala vášeň a já se cítil jako puberťák, který poprvé zaskóroval. Držel jsem ji v objetí několik minut než povolila… políbila mě na tvář. Pak se položila na vodu a splývala.

     Položil jsem se vedle ní … na nebi v prvních hvězdách jsem viděl obrysy našich těl.

Radek Hromuško — Kostěj