Přepočítal jsem si zbývající drobné v kapse u retro kalhot, které připomínaly Fredieho Mercuryho v pubertě a rozhodl jsem se pro vítězný návrat domů. Ztučnělá podobenka Catherine Deneveux seděla v křesle v obýváku a čekala, až otevřu dveře. Tiše schovala mobil mezi svá stehna a zapálila si další Petru. Tašku jsem hodil pod věšák. Nechápu, proč si ženská nevšímá bordelu, který zůstal pod věšákem ještě od vánoční návštěvy jejích polských příbuzných. Potřeboval jsem se probrat, než vlítnu do průšvihového rozhovoru s nakynutou mladicí, která si mě všimne jen patnáctého. Jasně, výplata, to je to, co jí na mě ještě vzrušuje! Studenou vodu bych potřeboval i do jiných partií. Obličej bylo málo. Vlezl jsem si pod sprchu a pouštěl na sebe studenou vodu. Erekce! Sakra, to jsem nezažil od doby, kdy jsem zažil na tiskovce Paulu Wild. Teď kdyby ke mě vlítla ta moje!

     To by bylo! Jenže rozvodové řízení, má svoje výhody. Zejména v tom, že se můžu sprchovat sám. Když jsem se chtěl s tou svojí koupat sám, nechtěla! Počkala si až nakyne a pak přišla s tím, že se v naší stošedesátce v pohodě vykoupeme spolu. "Tak jak si dopadl." Prohlásila s jemným náznakem sarkasmu sotva jsem vypadl z koupelny. "Ale jó." "Takže jó? Tak slez Franto!" Nenávidím ty její průpovídky! "Nastupuju zítra, ale tobě to může být jedno." snažil jsem se připomenout, že soud příští týden rozhodne o rozdělení majetku a bude klid. Mimochodem, majetkem jsem měl na mysli zejména své polohovací křeslo, které jsem se rozhodl jako rodinnou relikvii vzít sebou do nového podnájmu.

     "Najednou je páníček hrdina! Sehnal si práci za peníze a tak si bude dovolovat!" "Petro, proboha, nech toho, myslím, že toho mám za patnáct let opravdu dost!" Zavrtěla se a změnila polohu z japonské gejši na Francouzovu milenku. Projevovalo se to zejména špulením masitých rtů a koketním výrazem, který ve mě probouzel pocity beznaděje. "Petro, proboha, netvař se jako eskymácká prostitutka, za prvé to na mě nefunguje a za druhé, já se ani k pohovoru nedostal." Aniž bych chtěl, tak jsem odvyprávěl svůj příběh a čekal, co se mnou ta moje sanice provede. V nejlepším případě mi postaví kufry za dveře a já budu mít klid. Míval jsem jí opravdu rád, ale posledních pět let to bylo peklo. Nevěra, samota, peníze. Však to známe všichni! Mlčela a to bylo na celé situaci děsivé!

     Myslel jsem na ní samotnou před patnácti lety. Ano, i ta moje byla mojí inspirací a já vyváděl ztřeštěnosti jen kvůli tomu, aby si mě všimla. Byl jsem první striptér na karlovarském festivalu, ukradl jsem květiny z květináče před Grand Hotelem, políbil jsem nozdru koně na Václaváku a hlavně jsem si jí vzal 17. října na Zbraslavi. Patnáct let trvalo, než jsem rezignoval a vzdal souboj o ni samotnou. Neměl jsem šanci a jen tak mimoděk jsem si vzpomněl na její fóbie z klíšťat, neurózu z mých daňových přiznání a dokonce jsem se i dnes usmál nad jejím nápadem, že jí koupím náramek za třináct tisíc EURO za první dítě. Usmála se na mě: "ani si mi ten náramek nekoupil!" Prohlásila lakonicky. "Protože jsem neměl nikdy třináct tisíc EURO." "A víš, proč si nikdy neměl peníze?" Zvedla levé obočí do takové výšky, až jsem se klidil do kuchyně. "Neodcházej! Já ti to povim, protože si debil!" Objevná myšlenka. To, že jsem debil, jsem slyšel tisíckrát. "Jasně, krasavice přenádherná. Já jsem debil a ty si madam Pompadoure!"

"Ne, já jsem princezna a ty to víš!" "Nechme toho. Rozvod je za náma. Dej si pohov, lochnessko!"

      Ten úsměv! Vraždil bych pro něj a dneska bych pro něj zabil klidně i jeho nositelku! Raději jsem si zmizel usmolit obalovanej chleba do kuchyně. Přišla za mnou. "Tak ty tam půjdeš?" "Proč bych nešel?" "Protože žiješ se mnou ve společný domácnosti, protože tě živim..." "Petro, proboha!" Hodil jsem právě ukrojenou skývu chleba na kuchyňskou desku. "Neříkej proboha, víš, že je naše rodina přísně katolická." "Dobrá, Petro, DO PR*ELE." "Vidíš, si neurotik, nemůžeš se rozrušovat."

     Zabít? Nezabít? Toť otázka. Přemohl jsem lovecké reflexy a  dokonce jsem tu svoji jemně pohladil po tváři. "Miláčku, ať budeš chtít nebo ne, tak za hodinu padám. Chci žít a ne umírat vedle velryby! Nechci se hádat celej večer o naprostejch hovadinách! Jestli chceš, tak jdi taky, ke komu chceš." "No jasně, teď to říkáš! Ztratila jsem vedle tebe mládí a chuť žít. Když jsem tě potkala, tak jsem byla jako proutek a teď kynu! A víš proč? Protože jsem to měla víc než jednou za týden." Ostří nože narazilo na kuchyňskou desku. Tvrději než samo čekalo. Deska stolu praskla. "Víš co, SBOHEM!"

     Zabouchl jsem za sebou dveře a nastoupil jsem na tramvaj do Modřan…

Radek Hromuško -  Kostěj