Moc jsem  nevnimala, Alain mne v naruci prenesl do auta a ujizdel se mnou do nemocnice. Vlastne ani nevim, jestli tam jeste napred volal... ale vypadalo to, ze v nemocnici uz vedeli, o co jde.  Vyplachovani zaludku rozhodne nepatrilo k mym nejprijemnejsim zivotnim zazitkum. Uz jenom z tohoto hlediska bych si to priste hodne rozmyslela. Alaina poslali domu, do mne nastrkali vselijake jehly a hadicky a nechali si mne tam. A ja jsem naprosto vycerpana usnula. Probudila jsem se nekdy v noci a citila jsem se strasne opustene. Vedle mne na druhe posteli lezela stara zena a priserne chrapala. Trvalo to chvilku, nez se mi  podarilo se odpojit ze vsech tech lekarskych nesmyslu, i kdyz to dost bolelo a jeste omamena jsem vstala z postele (v mistnosti lezelo jeste hodne lidi, ale vsichni spali, sestricka tam zadna nebyla). Vstat z postele bylo velice neprijemne, motala se mi hlava a strasne bolel zaludek, ale nejak jsem to zvladla.

     Tady se mi  vubec nelibilo a nechtela jsem tu byt. Nemocnice jsem odjakziva nenavidela. Mela jsem asi velke stesti, protoze se mi podarilo projit celou nemocnici, aniz mne kdo uvidel. Pritom jsem se nesnazila ani nijak schovávat; v tom stavu, v jakem jsem byla, by to ani moc neprichazelo v uvahu. Proste dodnes nepochopim, jak to, ze mne nikdo nezastavil. Vysla jsem ven, ale dostala jsem se jen  k velke zdi, u ktere byl hlidac. Obchazel cely areal,  jak jsem si vsimla, presto jsem dost dlouho musela cekat, az odejde z mista, odkud by mne mohl zahlednout. Nebylo to jednoduche zvlaste kvuli tomu zaludku, co se mi porad  pohyboval jako na vode a hlave, ktera fungovala jako bych se pohybovala ve snu. 

    V nemocnici mi nastesti nechali obleceni, nedali mi nemocnicni kosili, stale jsem mela na sobe cerne dlouhe kimono s rucne vysitym slunickem. Koupila jsem ho loni v Budapesti na Vaci utce v jednom butiku a moc se mi libilo, i kdyz stalo hrozne penez. Boty jsem bohuzel nanasla, urcite tam byly, ale patrne jsem na ne zapomnela. Ted mi uz bylo strasne spatne a musela jsem potlacovat zvraceni, aby mne hlidac nezaslechl. Vedela jsem ale, ze tady nechci zustat. Musim domu, domu.. k Alainovi!

     Podarilo se mi prelezt zed, moje lezeni po skalach bylo prece nakonec k necemu dobře, i kdyz maminka o tom vzdycky pochybovala. Seskocila jsem na druhe strane a primo do kaktusoveho pole! Myslim, ze jsem mohla byt rada, ze jsem se porad jeste citila castecne znecitlivela, ale po kilometrove prochazce v kaktusech jsem mela pocit, ze dal uz nemuzu, nohy mi od ostrych pichlaku krvacely, zaludek se mi soustavne obracel naruby. Jedine co jsem si prala, bylo lehnout si nekde a spat aspon na chvilicku... ale vedela jsem, ze nesmim, ze musim jit dal. Vubec jsem nevedela,  jak daleko se to potahne a kazdy krok byl utrpeni. Jen si to zkuste prejit pres kaktusove pole bosky! Ja osobne uz nemusim mit do konce zivota ani kaktusy v kvetinaci...

     Z poslednich  sil jsem se konecne dovlekla k silnici. Zamavala jsem a prvni auto mi zastavilo. Sedel v nem samotny ridic, ktery mne privital primo  nadsene... Pochopitelne.  Sen kazdeho arabskeho chlapa, vidina... uprostred puste nocni silnice mlada blondata holka.... Co vic si mohl prat?  Snazila jsem se mu francouzsky vysvetlit co se stalo, ale jenom se na mne pripitomele usmival a snazil se na mne sahnout. "To mi tak schazelo" pomyslela jsem si a kdyby mi nebylo tak zle, tak jsem vystoupila.

Jenze mi bylo jasne, ze by se tohle opakovalo znovu s jinym šoférem. Nemelo by to smysl.... Pohyb auta mi vubec neudelal dobre, zase  se mi chtelo zvracet a zakricela jsem na nej "Stop!" on nastesti okamzite zastavil a mne se podarilo vyzvracet vedle auta a ne primo na sedadle. Ne ze bych mela co zvracet.. uz jsem se v podstate davno jenom davila, ovsem pocit byl stejny....

    Kdyz se to opakovalo asi popate, bylo mu jasny, ze zadny hratky se mnou nebudou, ze je mi fakt zle a nekecam, byl vydesenej natolik, ze mne dovezl primo pred vilu a jeste zazvonil na Alaina. Myslim, ze to byl v podstate hodnej clovek, jenom ta zdanlive necekane nabidnuta prilezitost pro neho byla na moment prilis lakava.

     Alain, kdyz mne uvidel, tak jenom vzdychl a sel zavolat do nemocnice, ze uz jsem doma. V tu dobu totiz mne zacali postradat a volali Alaina, ze jsem se jim ztratila, ten zrovna polozil telefon a vypravoval se mne jet hledat. Rekl doktorovi, ze si mne tady necha pres noc a rano se mnou zajede zpatky... Citila jsem se uplne jinak nez sama v nemocnici. A jak jsem mela polozenou hlavu na Alainove rameni, najednou jsem nechapala sama sebe, proc jsem vlastne chtela nebyt... Nevolnost castecne presla, jak jsem si lehla a jeste jsem se pokusila aspon trosku Alainovi vysvětlit, co se vlastne stalo. "Mon cherie, vzdyt prece jsem ti mockrat rikal, ze je to nesmysl se chtit vracet. Jenze s Tebou nebyla rec... Znas to, ze nikdy nevstoupis znovu do stejne reky? A to je prave to, o co ses snazila... Az ti bude lip, tak pojedeme na tu dovolenou, co jsme planovali, nez jsi se zblaznila s tim, ze chces odjet." "Ale co s tema dopisama a telegramama?" "Jsi silna holka, vzdycky jsi byla, co te znam. Prave to jsem u Tebe vzdycky obdivoval. Proste mu uz na dopisy nebudes odpovidat... Kdyz ted vis tohle vsechno, tak to prece nebude tak tezke?" Usnula jsem uprostred Alainova ticheho povidani, kam vsude pojedeme...

     Druhy den mne Alain zavezl zpatky do nemocnice a tam mi vratili moje pantoflicky, prohledli mne a rekli mu,ze si mne muze zase odvezt. Nevim, jestli proto, abych jim zase neutekla, nebo proto, ze mi ta nocni prochazka pomohla. No mym ubohym nozickam urcite ne. Z tech jsem tahala bodliny jeste dalsich ctrnact dni...

Alena Kennedy, Yukon, Kanada