V praci se modlim, aby uz byly tri, odpoledne, aby byla noc a v noci nezahmourim oci. Stojim u okna, divam se na hvezdy a volam Te, libam Te, napinam oci, usi, ze Te najednou uvidim.....Strasne Te potrebuju - az mne to svira vnitrnosti — prevaluji se v posteli sam, samota a prazdno mne drti, najednou je tu nove rano, nova nadeje, vira.

Prosim te pro vsechno na svete — vrat se mi! Alenko, prosim Te, promin mi ten chaoticky vybuch, ale musi to ven, nezvladam sebe ani pero, nemam zadnou zpravu ani listecek, nic a nevim, co se  stalo a nemohu nijak s Tebou mluvit, mlcet, prat se — mam o Tebe hrozny strach a je mi zle. Tento dopis zacinam psat, prestoze nevim, kdy se ozves — jestli se najednou neobjevis, kdy mi napises, kdy mi napises adresu a co se bude dal dit. Musim Ti presto kazdy den Tve nepritomnosti napsat a vypsat sve pocity, skutky, abych aspon takhle byl porad s Tebou. Alenko, proc jsi nepockala, az se vratim, strasne jsem se na Tebe tesil. Byl jsem hrozne sam uprostred lidi., kteri mne vubec nezajimali. Odlouceni mou lasku tak zvetsilo, ze jsem  si te az idealizoval. a nemohl se dockat konce dovolene.. ver  mi to ma lasko, Alenko!

     Uz nemuzu dal, odpust mi, ze  jsem te v tech poslednich dnech ne dost chapave a citlive vnimal, ale bylo to zpusobeno zmatkem ve mne, spechem, chaosem predstav, bazne z predsudku a lidske zloby. Jsem sziran neustaymi představámi — kdyz si vzpomenu na Tvuj orientacni smysl..Alenko, vrat se ke mne, nesmime ve jmenu slabosti zradit nase prisouzeni. Hrozne te potrebuju, citim to vic a vic a vic s kazdym dnem odlouceni — musis se ke mne vratit, elysia. Zmoudrel jsem a cekam na Tvuj ortel. Alenko, udelal jsem mnoho hlouposti, ale ver mi a to ti prisaham, at ti budou radci zevnitr a zvenku naseptavat cokoliv, nikdy v zivote jsem nikoho tak nemiloval, s nikym mi nebylo tak harmonicky, dobre, blizce.....po nikom jsem tak netouzil.

     Uplynul mesic od chvile, kdy jsem zacal psat tenhle dopis. jsem jim uz pomalu posedly-je mym jedinym pojitkem, mlcenlivym spojencem...Neustale se k nemu vracim, uz si myslim ze ho zitra odeslu..a zase nic, jen dalsi radky pribyvaji..... Ma vira v nase souziti, lasku, spojeni je nezmensena, hourouci. Nyni je vsechno kontrastni, jasne, nezbytne -rozhodl jsem se, zitra jdu za Tvoji matkou. Je to tezke  za teto situace, ale ja musim. Jsem strasne sam, fyzicky, dusevne — na hranici sil. Nikdo mne nepomuze, nepohladi, nevysvobodi jen ty. Drahousku muj, napis pro mne neco krasneho, zjev se, ozvi...!Modlim se, aby te muj dopis nasel, miluju te vic nez kdy predtim — chces si mne vzit i s mymi chybami? Milacku vrat se mi! Tvuj Lukas“

     Drzela jsem v ruce dopis jako kus dynamitu, o kterem clovek nikdy netusil,  ze existuje a ze muze vybouchnout pouhym dechem... kdyz jsem odjizdela, myslela jsem ze jsem skoncila s Lukasem navzdycky, ten muj plac nad jeho odjezdem byl vlastne osvobozujici, zahodila jsem vsechno za hlavu a opravdu jsem se citila volna, nepripadalo mi, ze nekomu ublizuju, ze nekdo se kvuli mne trapi, nakonec netrapila jsem se kvuli nemu drive zrovna tak ja? Tohle, co jsem tu uverejnila, je jenom nepatrna castecka skutecneho dopisu, jenom par listu z celych tech dvaceti ci vice stranek — vsechny ty listy byly jedinou prosbou: VRAT SE!

     Proc jsem vlastne odesla? Bylo to kvuli nemu? Odesla bych, kdybych si byla naprosto jista nasim  vztahem? Nebo mi slo hlavne o volnost? Prosi mne, abych si ho vzala... tedy jeho manzelstvi skoncilo? Jsem pripravena na to mit 7lete dite? Mam pravo nekoho tahhle znicit? Najednou jsem nevedela, co mam delat dal, ten chaos, o kterem mluvil Lukáš, byl najednou ve mne a ja jsem se zase citila naprosto ubita........daleko vic, nez kdyz jsem bojovala v Tunisu o preziti.. Sla jsem se projit po plazi.. Alain se vratil z prace a prisel za mnou. Nedokazala jsem mu nic vysvetlit, jenom jsem mu az do noci plakala v naruci... 

     Druhy den jsem poslala strucny telegram Lukasovi: Vracim se…
Alena Kennedy, Yukon, Kanada