V sedmadvacátém roce mého pohnutého života přišla se svou troškou do mlýna drtícího všechno pěkné kolem mne i zubařka. Při nepravidelné preventivní prohlídce se její obočí nad rouškou nakrabatilo a ústa pod rouškou něco nesrozumitelně zahuhlala. Mé oči nad hubou dokořán se tázavě vypoulily. Paradentóza, zněl lékařčin verdikt.
Ani jsem se nenadála a stála jsem opět v čekárně, v ruce doporučení k okresnímu parodontologovi. Operace nutná, zněl lékařův nemilosrdný hlas. Nebojte se, operuji v umrtvení, budete cítit jen malý tlak. A ani po odeznění anestetik to nebude zas tak hrozné. Dostanete tři tabletky proti bolesti a pak stačí dávat studené obklady. Uvěřila jsem ...
     Operace skutečně byla bezbolestná. Pan doktor zřejmě nechtěl vyděsit čtyři přítomné mediky, kteří celé akci přihlíželi a poctivě si dělali zápisky. Až na to, že mne manžel musel odvést domů. Dávka anestetik byla tak silná, že jsem se vypotácela spíše jako z hospody, než z operačního sálu. Doma jsem padla do kanafasu a do rána jsem o ničem nevěděla. To jsem ale netušila, že jsou to nadlouho moje poslední klidné chvíle. Ráno čelist pobolívala, zhltla jsem prášek. V poledne čelist bolela, zhltla jsem druhý. Večer jsem bolestí nemohla pohnout hubou (to byl doma klid). Násilím jsem do ní narvala poslední prášek. V noci jsem z mražáku vytáhla zmrzlé mléko v sáčku, které tam prozřetelně dal manžel. Na kontrolu jsem měla jít až za dva dny. Manžel dokoupil v lékárně tablety a mrazil, na co přišel. Bolestí jsem lezla po zdi.
Při kontrole se na mne lékař pohrdlivě obořil, že jsem měkota. S despektem mi předepsal další léky a konstatoval, že je vše v pořádku. Kontrola za další tři dny. Tři nejbolestivější a nejukrutnější dny v mém životě. Nevyspaná, zbídačená, sinalá jsem se doplazila v určenou dobu do parodontologovy ordinace.
     Teď už hleděl s otevřenou papulou i on. To není možné, vám se to nehojí, vy tam máte pořád otevřenou ránu, co proboha děláte? Nic, jen trpím, hlesla jsem. A nejste těhotná? Byla jeho nečekaná reakce. Kdepak, namítla jsem, cyklus proběhl před operací tak, jak měl. A co by to jinak mělo společného s mým chrupem? No, že by jste neměla dost protilátek, vitamínů, minerálů a tak podobně. Napsal mi další recepty a pozval na kontrolu za další tři dny.
     Do odjezdu autobusu z města domů mi zbývaly dvě hodiny. Zašla jsem na kafe a pokec za Aničkou — zdravotní sestřičkou. Mezi řečí jsem si jí postěžovala na neschopnost zdejších zubařů, kteří své neumětelství svalují na kdeco, včetně těhotenství. Anička si mne chvílí prohlíží a pak povídá. A víš co, skočme na gindu. Já tam už dlouho nebyla, sfouknem to v rychlosti obě. Myslela jsem si o tom své, ale šla jsem.
     Upřímně řečeno, raději se položím do zubařského křesla, než lezu na "kozu". I tentokrát jsem se na ni drápala se smíšenými pocity. Lékařka — obryně — mě začala vyšetřovat. Po hodné chvíli drcení mých vnitřností mi povídá: tak si slezte maminko. Nechápavě jsem zvedla pouze hlavu a vyjeveně jsem se na ni podívala. Na můj přitroublý obličej mezi koleny musel být opravdu hrozný pohled, protože mne paní doktorka opět vyzvala: No tak už slezte dolů, maminko, ať to můžeme sepsat, jste v pátem týdnu. Začala jsem bulit. Jéžiši, proč pláčete? Vy to dítě nechcete? zděsila se gynekoložka. Ale né, teda jó, já jen, já jen, ... a bulila a bulila ...
     S těhotenským průkazem jsem se vrátila opět do zubařovy ordinace. No co jsem říkal, mne nebudete učit zubařině — řehtal se na celé kolo. Vzal mi původní recepty s léky proti bolesti a napsal haldu vitamínů. Za dva dny bylo po bolestech, za týden už jsem mohla do práce. Ale ne na dlouho, Kulíšek byla na cestě :-)))

Márinka, Knihomolka