Dobře, zkusím to popsat..  Je to už dávno, co jsem pocítila takové to absolutní štěstí....bylo to za tak neskutečně obyčejných okolností, že jsem tomu ani nemohla uvěřit J. Vraceli jsme se s manželem a dcerkou z dovolené na Mácháči. Jeli jsme našim novým autíčkem, vzadu v sedačce podřimovala naše skvělá dcerka, za námi jeli v autě naši skvělí švagři, v rádiu zrovna hráli naši oblíbenou písničku a můj milovaný mně i při řízení pohladil po koleně a podíval se na mně a usmál se… a myslím si, že i on tehdy pocítil to štěstí... Takový ten pocit naprosté spokojenosti — že se máme rádi, že máme dítě, že je prostě na světě krásně..  Bylo to tak úžasné, že se mi až sevřelo srdce a úplně jsem tomu pocitu podlehla... Bylo mi nádherně.....

     Za tři měsíce byl mrtvý a já, když cítím, že se jen trošičku přibližuje podobný pocit, tak jej rychle zaženu hrůzou z toho, že se může něco hrozného zase stát...

     Zakazuju si už štěstí, raději...

Barbara