V jizni casti mediny je studna z 12 stoleti. I kdyz jsem se snazila jit  co nejrychleji, presto mne obchodnici zastavovali na kazdem kroku.. A obcas se mi neco tolik zalibilo, ze jsem sla do obchodu uplne dobrovolne.A vubec mi nepripadalo ze by jim vadilo kdyz jsem nic nekoupila.Asi muj obdiv jejich vytvoru byl dostacujici. A ono tezko nejasat nadsenim nad temi uzasnymi rytymi taliremi, rucne tkanymi koberci.... Upozornovala jsem hned pri vstupu ze nemam penize. jestli mi verili nevim, ale priste mne zvali zase..

    Mela jsem posledni ctyri dny, nez jsem musela opustit Universitu v Bardo. Cele dny jsem prakticky nemela co delat. Sedet samotna v pokoji mne nebavilo, cist jsem nemela co a zjistila jsem, ze prave samota prohlubuje depresi, ve ktere jsem neustale zila. Asi proto jsem se snazila byt co nejvic pryc. Jenze — at jsem sla kamkoliv, vsude jsem byla napadna a vsude se na mne lepili Arabove.

    Nejvetsi problem pro samotnou Evropanku je ten, ze kazdy ji povazuje za divku lehkych mravu, protoze slusna arabska zena se drzi doma a vari pro manzela a deti a nelita nekde po vsech certech J. Mela jsem tehdy dlouhe blond vlasy a  ty moji situaci jeste zhorsovaly… Jednou jsem sla po hlavni tride, kdyz prede mnou zastavilo auto. Z nej vyskocil  tmavy muz s knirkem a zavolal na mne  neco francouzsky, vyrozumela jsem z toho, ze nekam mam s nim jet, ze na mne nekdo ceka....

Nejak mi nebylo jasne, kdo ma na mne cekat a tak jsem se branila vstoupit do auta. Muz se  snazil mne do nej vecpat proti moji vuli. Napadlo mne ze je to patrne omyl.....

"Kde cekaji? Proc?" zeptala jsem se anglicky.Muz se zarazil." "V cafe de Paris, tancis tam prece ne?" Spadl mi kamen ze srdce. Nekdo si mne proste spletl s  francouzskou tanecnici..! Ale muz neprestal dotirat, ani kdyz zjistil svuj omyl. "Pokracoval  anglicky, takze jsem rozumela lepe.: "A Ty neumis tancit?" Ujistila jsem ho, ze rozhodne ne a krome toho specham, protoze mne prave cekaji na vyslanectvi. Kdyby se mne zeptal proc, tak bych mu asi vysvetlila ze jsem novy konzul pro Anglii J… Nastesti mne prestal dal obtezovat a odjel — snad hledat tu pravou.

     Navecer,  kdyz jsem se vracivala do Bardo, slysela jsem za sebou kroky. Bala jsem se otocit, snazila jsem se delat, ze o nicem nevim.... Nekdy to vyslo, nekdy jsem mela problem se dostat od pronasledovatele pryc. Pamatuji se, ze jednou jsem utikala pred nejakym chlapem a z bocni ulicky vybehl patrne jeho kamarad a postavil se proti mne. Mela jsem desne stesti, ze mne zaslechli moji spolubudlici z university. Pak jsem se uz bala chodit ven, ale zustavat doma se mi taky nechtelo, snazila jsem se ale se vracet pred osmou hodinou vecer a pokud mozno v doprovodu vice lidi.

     Dny se kratily. Zbyvaly posledni dva a ja jsem porad nevedela, kam pujdu. Predposledni den odpoledne jsem si  zajela vlackem do Carthaga. Dneska uz tenhle vlacek bohuzel nahradilo metro a Tunisani jsou hrdi, ze maji jedno ze dvou meter v cele Africe (druhe je v  Kahire), je to takove minimetro, ma jenom 32 kilometru a jezdi  po povrchu, stejne jako driv vlacek. Nemam rada zmeny a tak mne to hodne zklamalo... Vystoupila jsem tedy na zastavce Amilcar, tam byly nadherne plaze, horky pisek, vice turistu nez  Arabu, proste nadhera — ,jenze tentokrat se zdalo, ze Arabove prevazuji, za chvilku uz se jich kolem mne motalo vic nez mi bylo mile. Nemela jsem sebemensi naladu na nikoho, mela jsem strach z nasledujicich dnu....

Tak jsem  radeji pres sebe prehodila saty a poodesla do blizkeho baru, kde jsem si porucila ledovou cocacolu. V baru bylo nadherne chladive a prijemne proti vyhni venku. V tom okamziku u mne stal nejakej starsi Arab, ruce plne prstenu.  nabizel mi ciarety, snazil se mi vnutit konak. Vubec jsem mu nerozumela a tak jsem jenom vrtela hlavou ze nechci... a zoufale jsem se rozhlizela kolem sebe, jestli tam neni někdo, kdo by mne od tohoto neprijemneho cloveka vysvobodil. U stolku hned naproti jsem zaregistrovala nekolik mladych kluku, na prvni pohled Evropanu. Zachytila jsem pohled jednoho z nich, zdalo se mi, ze uz dlouho sleduje celou situaci. Mel dlouhe svetle hnede vlasy na ramena a bile triko s rozhalenkou. Kdyz jsem vstala od stolu, v podstate bez nadeje, ze se  Araba zbavim, protoze mi bylo jasny, ze se mne bude drzet jako kliste, mladik vstal taky a sel mi naproti. Pohledly na mne ty nejmekci hnede oci a tichy hlas mi rekl francouzsky: "Jmenuji se Alain.....".

 Alena Kennedy, Yukon, Kanada