Den začíná tak kolem čtvrté ráno, to se Sárin začne procházet po Honzově vitríně s plastikovými (vlastnoručně lepenými) modely tanků. Plexisklo, kterým je pokrytá hrozí propadnutím a kocourův kontakt s válečnými monstry by byl posledním v jeho životě. Mou drahou polovičku by chytil amok a z kocoura nejspíš udělal dva. Rozespalá se hrabu z postele a jdu číčáka sundat. Koukám jen na jedno oko a zase uléhám.
   O hodinu později se náš tygřík rozhodne přelézt televizi, věž a vydat se vzhůru k výškám. S hodně neženským výrazem na rtech se znovu hrabu z postele a jdu ho vyhodit. Ale nedokážu ublížit, takže ho jen zatahám za kůži za krkem a něco zamumlám. Blaženě znovu uléhám. Kocourka, zdá se, řádění lehce unavilo a chce se mi omluvit. Vleze si ke mně na deku, začne “žužlat” peřinu a příst. Nemůžu ho vyhostit a tak usínám s vrněním u ucha.
   Jestli chcete vědět, proč k němu vstávám jen já, tak to je jednoduché – Honza má problémy s páteří a než by se vyhrabal z lože, tak kocour zdemoluje byt.
   Půl šesté – to pro změnu vstává Honza, aby si zacvičil a rozhýbal svoje ztuhlé tělo. Sára ještě vstávat nechce, takže mám k dobru půlhodiny spánku. Pak oba vstaneme. Šelma má pocit, že spánkem o něco přišla a musí si to vynahradit. Takže se ráno ploužím bytem obvykle s kočkou zavěšenou na kotníku. 
   O dvě hodiny později jsou konečně všichni pryč, kocour dá chvíli pokoj, protože dostane svou první menáž a teprve potom dojde zkontrolovat, co mám k snídani já. Když zjistí, že něco mnohem lepšího než měl on (to je, dle jeho názoru, většinou), tak si sedne na parapet okna, který je ve stejné výši jako stůl a upřeně zírá na každé mé sousto. Znervózňuje mě to, ale má smůlu, nemám ráda tlustá zvířata... 
Jdu vyvenčit Ainny. Chvilka klidu, já pookřívám a definitivně se probouzím. Po ranní procházce opatrně otvírám dveře bytu. Čeká tam, holomek!!! A zdrhá o patro výš (ještě, že už je to patro poslední) a já mám další chvilku tělocviku k dobru. Chůze do schodů je prý zdravá…
   Konečně usedám k počítači, jenže to je signál pro drahého kocourka. Vyskočí mi na klín a s hlasitým předením blaženě usíná. Já v tu chvíli zjišťuji, že jsem se zapomněla dojít vyčůrat. Nemám to srdce ho vzbudit a tak jen tiše trpím. Ve chvíli, kdy si myslím, že udeřila moje poslední hodinka, konečně usoudí, že by to chtělo změnu polohy a natáhne se v celé své délce na sedačku. Já utíkám… ufff.
   Den pokročil a já jdu chystat oběd. Budíčééééééééééék!!! Krájím maso a z jedné strany na mě kouká Ainny a čeká, kdy něco spadne. Z druhé strany, kde se vzal, tu se vzal, Sára – kouká a kvíká. Mňoukat se nějak nenaučil. Nevím jestli je to kočkám vlastní, ale on prostě vyluzuje něco mezi kvíkáním a mekáním. Ani popsat se to nedá. Když zjistí, že nic nespadne, tak zmizí.    Oddychnu si, že mě sleduje o jeden pár očí méně.  Jenom chvilku. Tygr si zákeřně vleze na židli a z ní mi skočí na rameno. Ještě, že už jsem si byla ulevit. To leknutí by zanechalo vážné následky. Ale co já vím, třeba zanechá. Budu se ploužit po ulici od zdi domu ke zdi a krýt si záda, aby náhodou na mě někdo neskočil…
   Odpoledne se pomalu trousí domů zbytek rodiny. Oddychnu si, že konečně budu mít chvilku pokoj. To si tedy fandím. Při cestě tmavou předsíní, z úkrytu za závěsem, na mě vyrazí predátor a zakousne se mi do nohy. Já zařvu a bráním se mdlobám. Totéž se opakuje několikrát, je to jak časová smyčka – ta samá situace, ten samý řev. Teprve ve chvíli, kdy zase usedám k počítadlu se dravec mění v neodolatelného svůdníka a znovu si ustele na mých nohou.
   Večer ve chvíli, kdy si po rušném dni vychutnáváme zasloužený odpočinek se ozve z kuchyně povyk. Někdo omylem zavřel to nebohé zvíře do špajzu a ono se s křikem a škrábáním po policích dobývá ven. Uklidní se jedině a pouze zase v mém náručí. Chudáček, tohle mu provést.
   Je čas jít spát... Příprava postele je signálem k dalšímu útoku. Prostěradlo natahuji s kuchyňskou chňapkou na ruce. Pod postelí číhá zákeřný nepřítel a zatíná do rukavice drápy i zuby. Vysíleně padám do postele a ve chvíli, kdy usínám, neprozřetelně vystrkuji nohu zpod peřiny. Atak na sebe nedá dlouho čekat a můj palec poznává, co je to akupunktura. V tu chvíli jsem čilá jako rybička a začínám přikrytá až pod nos počítat ovečky.
Budou čtyři hodiny ráno — ale to už znáte…
pavla@kudlanka.cz