Meli o mne obavy: "Vis to urcite, ze jsi tady v bezpeci? ptal se mne jeden z nich, Mustafa. "Ja si vzpomínám, ze k nam kdysi prijeli taky nejaci tri Cesi a ze je Alzir vratil zpatky..... Jak jsi na tom v Tunisu?" ”Mustafa," zasmala jsem se. "prece kazdy musi vedet, ze Alzir je komunistickej! Co je to proboha napadlo?" "A Tunis?" "Nevim, ale zatim to vypada, ze mne nikdo nevyhazuje..." a sama sobe jsem honem podrzela palecky. Alzirani odjeli. Bude mi tu bez nich smutno. Ale zivot je o setkavani a louceni... Abych si spravila naladu, sla jsem se podivat do muzea v Bardo, kousek od university. Maji tam nejvetsi sbirku fresek na svete. Nejak zvlastne ten studeny pomalovany kamen uklidnuje...

     Pak sla jsem na souk do Mediny, nemela jsem co delat.. Byla to dlouha uzka  ulice dlazdena kostkama s ruznymi ulickami napravo i nalevo.Dalo se tam levne najist, koupit koberec, sperky, vodni dymky, tepane talire, zlato...     Tohle se mi na Tunisu libilo nejvic. Ta uzasna zmet barev a sortimentu. Ovsem vedela jsem, ze at si koupim cokoliv, zaplatim nejvyssi moznou cenu, protoze jsem bila. Tak jsem radeji nic nekupovala. Bylo to docela lehke, protoze jsem uz stejne nemela skoro zadne penize, to byl jeden z duvodu, proc jsem doufala, ze se mi podari odjet.  

    Kdyz zaplatim jeste za hotel, uz nebudu mit starosti co s penezi — ale zacnou mi starosti, co bez penez J. Prosla jsem soukem na hlavni ulici, pojmenovanou podle tuniskeho presidenta, Avenue Habib Burguiba. Tunis je moc hezke mesto, dva pruhy silnice rozdeluje stromoradi, kde jsou ruzne kiosky s knihami, kvetinami ci cigaretami, město kupodivu dobre udrzovane a ne prilis velke, da se projit od souku az dolu k vlackum na Carthago behem hodiny. Zastavila jsem se v jedne male kavarnicce, kde byly stolky venku a u jednoho jsem si sedla. Uz jsem byla dost unavena, slunicko na mne bylo prece jenom nekdy moc. Uz predtim jsem si vsimla jednoho mladeho zmrzaceneho chlapce, dokonce jsem mu dala jednou nebo dvakrat almuznu. Nemohl chodit, mel zkroucene nohy pod sebou a posunoval se na rukou  po zemi. Otocila jsem se, s srdce se mi malem zastavilo. Priplazil se za moji zidli a snazil se mi sundat kabelku!       

    V posledni chvili jsem ho chytila za ruku a vyrvala mu ji. Pak jsem se jeste dalsi hodinu trasla hruzou, co by bylo kdyby se mu byval lup podaril? Akcident nezustal nepovsimnut a hoch byl okamzite vyhozen.  Na  tohleto jsou Tunisani dost choulostivi, turismus je jedna z věci, ze ktere Tunis zije. (Pozdeji, kdyz uz jsem umela trochu arabsky a nekdo mne na ulici pronasledoval, otocila jsem se,  sla proti nemu a rekla mu v arabstine: "Chces problem s policii?" Kazdy zmizel jak stin.)Penize....mozna nejsou dulezite, ale kdyz clovek nevi, kde bude zitra spat nebo co bude zitra jist, stavaji se nesmirne dulezitymi a clovek neni schopen myslet na nic jineho.

    Casto jsem se zastavovala v katolickem kostele na namesti, byl tam stin, klid...a i kdyz jsem nebyla nabozna, nejednou jsem se obracela k Bohu — aby mi pomohl, poradil, co dal?Jeste stale mne desil ten kluk za moji zidli, kdyby se mu byvala kradez  povedla byla bych ztracena...sama a bez penez v tehle zemi? Zastavila jsem se za Saidou na emigraku. Docela jsme se uz skamaradily. "Aleno, mas prijit na svycarskou ambasadu. Pry ti otec poslal nejake penize." Nemohla jsem jinak nez verit, ze mi pomohl sam Buh, i kdyz teda tech penez moc nebylo. Muj konzul se opet desil a rikal, ze je to ostuda, poslat mi pouhych 200 svycarskych franku, kdyz mu vyslovne rekli, v jake jsem situaci. Cela ambasada mu prizvukovala. Ale ja jsem byla rada, ze jsem dostala aspon neco. Mam cim zaplatit hotel. A stejne uz se brzo budu muset odstehovat. Prazdniny za chvilku konci a studenti se zacnou stehovat zpatky na koleje. Kam pujdu ja?

Alena Kennedy, Yukon