Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

   Po ulicich chodily zeny v necem, co pripominalo prosteradla, s tetovanim na obliceji ve tvaru stromecku. A kdyz jsem zahledla kousek jejich rukou a nohou, videla jsem, ze jsou tetovane cele. V rukou kazda drzela miminko a prosily o almuznu. Bylo zajimave, ze jsem nevidela dite, ktere by jim zaplakalo. Pozdeji jsem se dozvěděla, ze jsou to zeny dole z jihu, ze Sahary. Na svycarske ambasade mne rekli, ze Svycarsko nikoho nebere. "Ale ja tam mam otce!" Konzul naprosto zmenil svuj kamenny oblicej a s usmevem rekl: "Ale to je neco uplne jiného…V tom pripade staci, aby podepsal jednu kartu a muzete odjet do tydne. Ve kterem meste zije Vas otec?“ "Myslim, ze nekde v Curychu, ale nevim adresu." "To nevadi, tu zjistime. Zastavte se tady za par dni a uz bychom meli mit vsechno vyrizeno.“ Nadiktovala jsem jim otcovo jmeno a konzul mne jeste zastavil: "Mate zatim kde bydlet?" "Dneska jsem spala jeste s cestovkou v hotelu Du Lac, ale ted se musim odstehovat. Hotel si nemuzu dovolit."
Chvili premyslel a naskrabl mi na kus papiru nejakou adresu: "Zajdete si sem. Je to studentska kolej v Bardo. Ted v lete, kdyz tam nejsou studenti, tak to pronajimaji jako hotel. Je to levne a ciste. A zitra se zase zastavte tady. Jeste dneska zkontaktujeme vaseho otce."
    Z ambasady jsem vysla spokojena s vyhlidkou do budoucnosti. V neposledni rade i moznosti uvidet vlastniho otce. Je pravda, ze se nikdy o mne nezajimal, ale predpokladala jsem, ze kdyz si uvědomí, ze jsem momentalne ve stejne situaci jako on, kdyz emigroval, jenom o to horsi, ze je uz malo zemi, ktere jeste berou emigranty, tak jsem předpokládala, ze mi poda pomocnou ruku. Jako mala holka jsem u sebe tajne nosila jeho fotku — aby mama nevedela, protoze jsem vedela, ze by ji to mrzelo. Nasi se rozvedli, kdyz mi byly tri roky a pak uz jsem tatu videla jenom na pohrbu jeho otce, ktery zustal zit s maminkou a se mnou. Ale — je to muj otec a ja jsem ani na moment nezapochybovala, ze pro mne udela, co bude v jeho silach.....V duchu jsem premyslela o tom pro mne cizim cloveku, ktery  mne zplodil, dal mi svoje geny a odesel, aniz by mne kdy vubec poznal. Za par dni se to vsechno zmeni... Pristi tyden uz budu ve Svycarsku.
     Podle popisu cesty svycarskeho konzula jsem nasla universitu v Bardo. Ubytovani bylo opravdu na arabske pomery docela uchazejici, i kdyz jsem si nemohla porad zvyknout na ty diry v zemi misto zachodu. Ale tady to kolem der bylo peclive umyto a zachody byly splachovaci.  Kdyz jsem si vzpomnela na rumunske diry do zeme, ktere navic mely vyborny tah — pouzite papirky proto volne letaly, kam se jim zachtelo… musela jsem si priznat,ze tyhle zachody jsou opravdu snesitelnejsi, i kdyz porad arabske.... Dole v prizemi byla jidelna, ve ktere varili normalni arabska jidla, ktera mi rozhodne nevadila. Rychle jsem si zvykla na couscous i na comuniu i na divne tenke parky, kterym arabove rikali "mergez"
     Druhy den jsem sla zase na konzulat, ale konzul mi s politovanim sdelil, ze otec je na dovolene nekde na Kanarskych ostrovech a vrati se asi za tyden. Vedela jsem, ze ma ve Svycarsku cestovni kancelar, tak mi jsem se ani nepodivila. Muj jediny problem byl stesk. Strasne se mi styskalo, a bylo zajimave, ze ne tolik po ostatnich lidech, ale po moji rodine. Chybela mi hlavne maminka. Sedela jsem v te obrovske hale, ktere se rikalo jidelna, s klavirem v rohu, a citila jsem se desne sama na svete. Nedokazala jsem se s nikym domluvit, vsichni mluvili arabsky ci francouzsky a ja ani jednu z tech reci neznala. Asi treti den se se mnou snazili dat do reci tri kluci, kteri se trosku domluvili anglicky. Byli z Alziru a byli velice mili. Nechapali, jak je mozne, ze jsem tady sama, ze tady nemam rodinu. Arabske rodiny jsou velice pevne semknute dohromady a ztratit ji, by byla pro arabskeho kluka nemyslitelna pohroma. Prijali mne okamzite mezi sebe a ja se citila o neco lip, ale netrpelive jsem očekávala, az se vrati otec z dovolene.
     Za  necely tyden jsem sla znovu na ambasadu. Privital mne zasmusily konzul. "Podarilo se nam sehnat vaseho otce. Bohužel, odmitl podepsat papir, ze se o vas pro prvni dobu postara. Nemuzeme nic delat. Jsme z toho sami sokovani, jste prece jeho dcera! Dame mu alespon vedet, ze jste tady bez prostredku, aby vam aspon poslal peníze, nez se rozhodnete co dal. Zatim bych vam poradil, abyste zasla na emigracni urad a potom na United Nation. Uvidime, co se bude dit dal...“
     Bylo mi hrozne. Najednou se mi zhroutily vsechny plany, nevedela jsem, co delat dal. Emigracni urad byl ve stejne budove jako United nation. V emigracnim sedela za stolem mlada Arabka, mluvila anglicky a tak jsme se bez problemu domluvily. Jeji sef tu je jenom v utery a patek, takze musim prijit znovu. Je doktor a pracuje v nemocnici a emigrak ma jenom jako vedlejsak. Na United Nation mne tedy zaregistrovali jako emigranta. Hodne smutne se mi vracelo ten den zpatky do Bardo. Moji znami Alzirani  na mne cekali, a kdyz jsem jim rekla, co se stalo, nechteli tomu ani verit. Nedalo se nic delat. Bylo by sice hezke, kdyby to vsechno slo lehce, ale nezlomi mne, ze to tak nejde.V mysli se mi vynorila basen Rudyarda Kiplinga