Asi se divíte, kdo a odkud tohle může psát… kde je ono místo, kde je občas „jen“ minus třicet pod nulou (prý je tam občas až minus 45!)? Lidé žijí v těch nejneuvěřitelnějších podmínkách a – všude Češky a Češi jsou J. Báječná holka (no, uznávám, není už jí sedmnáct J), která se řízením osudu dostala až do kanadské provincie Yukon Territory, asi 300 km od severního polárního kruhu, je toho důkazem.. Žije tam od roku 1985, ma dve deti, Mishu a Olina. Její zážitky jsou víc než barvité, osud nelehký. Alena, jejíž vyprávění teď budeme společně v několika následujících pokračováních číst, neměla a nemá opravdu život všedně plynoucí. Ostatně, ona sama také není a nebyla jen tak obyčejná ženská J.

     Vzdycky jsem milovala dobrodruzstvi a romantiku. Jezdila jsem na vandry, lezla po horach, snila a cestovala...teda  v ramcich moznosti. Jelikoz muj otec opustil republiku v dobe vlady komunistu (stejne se o me nikdy nezajimal), ja jsem nemela nejmensi sanci se nekam dostat. Tak jsem aspon procestovala stopem s kamaradkou nekolikrat Madarsko, Rumunsko, Bulharsko…  Ale strasne jsem chtela neco vic, dostat se nekam dal — chtela jsem se vypravit do Himalaji na Nanga Parbat, chtela jsem do Jizni Ameriky na Machu Piccu, do Australie za klokany, na Yukon za romantikou severu... Ne bylo mi jasne, ze ta nase zeme mi moje romaticke predstavy nesplnuje,.jenze pak jsem se zamilovala. Ale — nebyl to bohuzel prilis stastny vyber.

     Zblaznila jsem se do zenateho muze s ditetem. A byla to presne story, jakou najdete ve vsech priruckach na toto tema...Byla jsem zamilovana a nestastna. Urcite bohuzel taky sobecka. (Byla to zkušenost, kterou jsem si zapamatovala na cely zivot.) On mi asi ale opravdu nelhal o beznadejnosti sveho manzelstvi, ale to jsem nemohla tenkrat vedet… Situace vyvrcholila tim, ze mi slibil ze spolu odjedeme na spolecnou dovolenou a nakonec jel s ni. Dozvedela jsem se to asi 14 dni pred odjezdem. Stala jsem najednou v Cedoku a ptala se, jestli nemaji nejaky zajezd — kamkoliv. "No, mame tady jeden Tunis, nekdo ho odrekl“, sdelila mi pani v okenku. Tunis, Tunis.. premyslela jsem zoufale. Jake je tam zrizeni? Pro koho jsou? Pro Americany nebo pro Rusy? To by ovsem nejspis te pani za okenkem nepripadalo jako vhodna otazka. J  Později, az jsem se seznamila s nekolika Tunisany, jsem na tuhle otazku dostavala podivnou odpoved. "No, jak kdy, jak se to hodi....." 

Okenko se na mne zamracilo a  reklo hnevive: "Tak delejte slecno, mame taky jine zakazniky, jestli si to nevezmete, tak si to vezme tenhle pan" a ukazala na muze, ktery prisel se stejnou otazkou jako ja. Chudak, pred cim asi ten chtel utect? Nemohla jsem rict: "Pani, pockejte, ja si zabehnu do knihovny a zjistim, jestli tam tedy pojedu nebo ne.. Musela jsem to risknout.   A stal se zazrak. S cestovkou mne tam pustili skoro bezproblemove, jen s dvema pohovory, ktere je patrne  presvedcily a uklidnily.

Odjizdela jsem v den, kdy ON se vracel… To vite, poplakala jsem si, ale neco se ve mne zlomilo a ja jsem vedela, ze tohle uz dal nechci. A nikdy uz nechci cekat – cekat, az si nekdo urve  par minut pro mne, mit pocit, ze se mi hrouti cely svet… To kdyz musel nekam s manzelkou, a nerekl mi to vcas. Vedela jsem, ze ted je to proste tomuhle konec, ze uz nebudu na nej cekat ani se trapit, ze tahle etapa meho zivota  se zavrela.... Zbyly cas jsem stravila tim, ze jsem prodala pulku domu otcimovi, vratila knizky do knihovny, prostudovala kdejakou knizku o Tunise -aniz bych se dozvedela sebemensi odpoved na moji otazku: "Jake je politicke  zrizeni v Tunise?“  Mama vedela ze odjizdim navzdycky a pamatuju se na jeji slova: "Kdybych verila, ze se to tady nekdy zmeni, tak te budu prosit, abys zustala. Ale tady se to nezmeni nikdy a tak ti rikam, bez!" Uboha mama, taky netusila, ze nez se mi podari dostat zpatky, ze uz bude pul roku mrtva.... a komunisti zmizi jeste o rok  predtim....

     Ale zpatky, do dnu meho odjezdu. Jela jsem do Prahy na letadlo. Prahu jako Brnacka moc neznam, ale najednou jsem vnimala vsechno daleko ostreji, protoze jsem si uvedomovala, ze patrne uz tuhle zemi nikdy neuvidim. Pak jsem priletela do  Tuniska. Tunisko, zeme slunce — jak se pise v pamfletech. Byla to hezka dovolena, prijeli jsme do Monastiru....s nekolika dalsimi holkami jsem chodily tancit, bavily jsme se s mistnimi kluky, proste — byla jsem najednou nadherne volna. Ocitla jsem se najednou v docela jinem svete a nejak jsem nechapala ten predesly rok. Skamaradila jsem se s jednim Tunisanem, studoval medicinu a byl to moc prijemnej partak. Z te doby si asi nejvic pamatuju, ze zrovna na vsech diskotekach letela pisnicka: "Don't cry for me Argentina' a ja jsem pri te pisnicce nemohla nikdy nebrecet. Jeste jsem byla teprve na dovolene, ale uz se mi tolik styskalo…

     Predposledni den jsme odjeli do Tunisu do hotelu a dalsi den pro nas prijel autobus, aby nas odvezl na letiste. Nekdy v nasem zivote prichazeji krizovatky a ja jsem prave stala na jedne z nejdulezitejsich.... Nikdo nevedel ze ja nepoletim. Jeste dodnes si pamatuju, jak jsem stala za zavesem a divala se na muj autobus, jak zavira dvere. Zaviral je tak pomalu — tak strasne pomalu, jeste byl stále cas vybehnout a rict: "me jste tady zapomneli!" a vsechno by se vratilo do starych koleji, do bezpeci.... Ale ja jsem to neudelala a tak se autobus zavrel a ja uz jen sledovala, jak odjizdi......

A nebylo co resit. Byla jsem sama, v neznamem meste, kde snedi lide mluvili neznamou reci a bylo mi dvacet let.

Alena Kennedy, Yukon, Canada