Ma mila kudlanko,

     nemela jsem v umyslu se na Tebe obracet, ale nejak to k tomu stejne dospelo... Jsem vdana 31 let, bydlim v cizine a mame dve male deti. Na tom by nic nebylo, kdyby se jednalo o normalni vztahy. Zacalo to manzelovou neverou, kterou jsme casem vyresili, nebo jsme si to alespon mysleli (tedy ja :-( ).Po nekolika letech bezneho zivota — z prace do prace — jsme si otevreli vlastni soukromou firmu, ve ktere jsme oba pracovali.

      Problem nastal, kdyz jsem ja onemocnela a manzel mi zprvu neveril, ze jsem nemocna. Trvalo mu to nekolik let, nez pochopil, ze zdrava uz nikdy nebudu. Protoze lekari nemeli zadne vyhrady abychom si adoptovali deti (naopak me ujistili, ze muj zdravotni stav je stabilni a nebude se zhorsovat), tak jsme si dve deti adoptovali. Ja pak byla na materske a manzel pracoval, take jsem jeste trochu ve firme pomahala, ale muj zdravotni stav se pozvolna zhorsoval. Manzel si otevrel dalsi firmu a ja pak byla na vsechno sama. Prosila jsem ho o pomoc, ale firmy byly dulezitejsi.

     I kolegove v praci mu rikali, ze zmeska nejhezci leta svych deti, ale on tomu neveril. Postupne se to zhorsilo natolik, ze jsem nemohla delat nektere domaci prace. Museli jsme si tedy poridit uklizecku, ktera ale uklizi “podle popisu prace” /to delaji vsechny/. To znamena — jen prazdne plochy... Proste — nesbira hracky, neutira prach, nic — pokud se nejedna o volnou plochu. Umite si predstavit, jak asi uklizi...  

     Prosila jsem manzela, aby mi pomohl, aby jeji uklizeni melo vubec nejaky smysl, ale on se jen smal a vypravel to vsude jako dobry vtip, ze musim uklizet, nez prijde uklizecka.

     Vsechno to pokracuje — a tak jsem musela prestat jezdit autem a zacala jsem mit i potize s chuzi. Teprve tehdy mu doslo, ze do par let budu uplne neschopna. Chtela jsem uz jen klid a pomoc se stressem, bylo to vsechno pro mne hrozne — ale on mi doporucil psychologa nebo psychiatra, abych se pry naucila svou nemoc akceptovat...

     Neni to ale vse — pred tremi roky jsem nahodou zjistila, ze mame vysoke ucty za telefon a za benzin. Prosla jsem tedy cele ucetnictvi a zjistila mnoho nesrovnalosti. Na me otazky jsem nedostala zadnou odpoved.Telefon byl rozbity, prohovorene minuty naskakuji samy, jsou zde stovky hovoru do ciziny, hovory na ucet volaneho, ruzne mobilni telefony. Stejne tak to bylo i s  tachometrem u auta — pry neukazuje dobre...

     Nepritomnost v praci? Proste to byla ruzna skoleni /jaka ?/, parfemy? — To byly darky pro zamestnance, navstevy v restauracich zase nutna reprezentace apod. A take jsem zjistila, ze vsechny penize, s vyjimkou jedne pojistky, ma na svych kontech. Opet jen odkazy na psychiatra a psychologa – a rozhodne zadne vysvetleni.

     Nakonec jsem byla i v nemocnici, a po navratu jsem na tom snad jeste hure nez predtim. Nemuzu chodit, nepostaram se o sebe. Je mi jasne, ze takhla nemocna nemuzu zit s nekym, kdo je zdravy, ale neda se mu verit.Vzdycky se objevi nejaka lez, vytacka apod. Tak jsem se odstehovala a doufala, ze se to doma nejak zlepsi, ale nezlepsilo. Bydlim tedy sama a mam pecovatelky. Deti u mne nebydli, ale pevne doufam, ze casem budou, alespon obcas.

     Vite, moc mi chybi partner nebo kamarad, nekdo, na koho by bylo spolehnuti a dalo se mu verit... Jenom jedna vec se zlepsila — muj psychicky stav. Protoze ted vim, ze uz nejsem odkazana na nekoho, kdo me podvadi. Natalie