Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

07:12
Autobus je určitě už dvě minuty na cestě z konečné. Než dorazí k nám na zastávku, mám asi šanci jedna ku desíti, že ho stihnu... Jestli se do deseti sekund dostanu do koupelny, stihnu autobus. Déšť venku mě přesvědčuje, že se určitě stihnu umýt, učesat a nalíčit do pěti minut včetně oblečení bundy a uchopení kabelky. Boty už mám na nohou.

07:14
Přemýšlím. Na zastávku je to tři minuty. Když si pohnu, stihnu to za dvě a půl minuty. Deštník brát nebudu, čtyři sekundy na otevření by mě příliš zdržely.Bouchám na dveře. Jooo, ozve se naštvaný hlas zevnitř. Se ani nemůžu učesat nebo co?

07:16
Lomcuji klikou. Když se mi povede zkrátit cestu na minutu a půl, tak ještě pořád stíhám autobus. Déšť venku se změnil na pořádný lijavec, proudy vody šplouchají do oken. Už konečně budeš? Je to fakt umění ovládnout se a neřvat nahlas. Zvlášť takhle po ránu, ještě jsem ani neměla kafe, ach jo, to je zase den... Ježíšmarjá, pohni si. V klídku, mami, už to bude. Jen jakoby mimochodem slyším přes dveře zasyknutí….se nezblázni…Dělám, že to neslyším.

07:18
Když se zkulturním za dvě minuty, místo umytí zubů žvýkačku, malovat se nebudu, stejně žádného milionáře v autobuse nepotkám, tak to třeba stihnu. Tak co je? Co tam pořád děláš? Předsevzetí zůstat klidná je pryč. No, koneckonců taky nemám nervy ze železa, že? Tak vypadneš už? Křičím. Řvu.

07:20
Proč vlastně křičím? Proč bych se rozčilovala? Autobus s největší jistotou nestíhám. Neříkala jsem kdysi, že mám ráda déšť? Déšť, opravuji se v duchu, ne ty tragače padající z nebe. Prší sračky z nebe, miluju jen tebe, vybavím si slova jednoho známého. Nenechat se vyvést z rovnováhy.

07:21, 22, 23…
Hele, nemáš jít tak náhodou do školy? V koupelně se ozývá šramot. Zavírání skříňky. Hele, neber mi moje šminky, víš, že jsem ti to zakázala. Neberu. Co bych s nima dělala? Máš blbý barvy, vůbec nejsou in. Ta rtěnka, co máš, se už dávno nenosí. Miluji komunikaci přes zavřené dveře. Zlato, je půl osmé. Jo, v poho… Miláčku, musím být do osmi v práci. Jestli mě okamžitě nepustíš do koupelny, nestihnu to a budu mít problémy se šéfem. Pak se dveře se otvírají, je po půl osmé — dcera zmalovaná jak obrázek, na hlavě kreace hodná ocenění. Tak běž, máš tam volno. Jo, a došly ti ty odličovací tampony a taky ten sprej už máš prázdnej. Kašlu na vše. Pečlivě se nalíčím, načešu, šéfe, zdar, třeba mezitím přestane pršet.

07:42
Vyjdu z koupelny jako vítěz. Dcera sedí v obýváku, kolem acetonové výpary, s vyplazeným jazykem si lakuje nehty. Co tu ještě děláš? Nestihneš školu? Jak to, že jsi ještě tady? Andělský obličejík se ke mně otočí s nepředstíraným údivem. Je úterý, ne? Máme přece na devátou, není kam spěchat, mami. Jo, mami, a můžu se nalakovat tvým lakem na vlasy? Leje tam jak z konve, tak ať mi drží ofina. Víš snad, že už se zase nosí ofiny, že jo?